Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Každý už určitě někdy slyšel tu poznámku typu: Co z tebe bude?
Je pravda, že většinou je to myšleno jako pesimistický pohled do budoucnosti, ale zkusme se na to podívat bez ironie, vezměme tento povzdech jako vážně míněnou otázku.
Už dlouho vím, že čas nelze zastavit a školu a spolužáky tu nebudu mít věčně. A co potom budu dělat?
Jako malá jsem chtěla být princezna. Dlouhé zlaté vlasy a nějaký ten princ na bílém koni, to přece není k zahození. Tohle přání mi vydrželo dodnes, jen s tím rozdílem, že jsem se preventivně nechala ostříhat, zjistila jsem, že kůň už není běžný dopravní prostředek, a kdybych chtěla mít korunku a krásné šaty, tak jedině že bych byla zvolena Miss.
V době, kdy jsem chodila do školky a patřila ke starším dětem, které si hrály s mladšími, se v mé dětské hlavičce zrodil nápad: Budu paní učitelka ve školce.
Ale u toho jsem moc dlouho nezůstala. Ve chvíli, kdy jsem začala chodit do školy a dostávat své první jedničky, nastoupila mamka jako učitelka nižšího stupně ve Velkých Heralticích. Pozorovala jsem ji, jak doma opravuje písanky a uchvátilo mě to. Představa, jak známkuji, byla tak silná, že jsem na každý volný papír čmárala jedničky, dvojky i pětky.
Čím víc jsem ale pobývala ve škole a pozorovala některé "velmi milé" kluky, přestávala jsem si být touto volbou jistá.
Jedním z mých snů bylo hrát na klavír. Doopravdy to bylo tak, že jsem nejdřív začala se zpěvem a teprve až potom s klavírem. Umělecká dráha by nemusela být špatná, jenže už při prvních koncertech a soutěžích se projevila moje tréma. Trpět takhle denně bych asi nepřežila.
Ale umění, to není jen hudba. Například poezie, hra se slovy, která mě neomrzí. Ale (u mě vždycky bude nějaké 'ale') koho by bavilo číst výlevy mého srdce?
V poslední době mě začala bavit biologie. Vědět, kde mám kterou kost a sval, je určitě užitečné. To jsem ale ještě nevěděla, jak se to zvrtne. Když mě popadl jeden z mých záchvatů dělat se chytřejší než mamka, začala jsem jí vyjmenovávat různé kosti. Se zaujetím na mě hleděla a pak prohlásila, že bych měla být doktorka. Dobrovolně se přiznávám, že píchnout někomu injekci bych fakt nezvládla. Teoreticky by mohla být sranda někoho pitvat, ale prakticky bych to raději nezkoušela. I když...kolik že to mám před sebou ještě let?
Babička se začíná tvářit, že by se jí po mně stýskalo, kdybych odjela na vysokou někam daleko, takže se mě snaží přesvědčit, abych zůstala v Opavě na univerzitě a věnovala se jazykům.
Tak já vážně nevím. Ale řeknu vám jedno: Cesty osudu jsou nevyzpytatelné, a vždycky se vám může ještě nějaký kamínek připlést do cesty, takže dočkám času, jako husa klasu, a jednou se snad pro něco rozhodnu.