Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Už z názvu vyplývá dvojí logika citátu: první, kdy má autor na mysli to hmotné, nějaký majetek, který si můžeme koupit, a druhá, vztahující se k něčemu lidskému - lásce, přátelství, radosti...tedy hodnotám, jež si nekoupíme ani za milión, jak by někdo řekl.
Ten, koho hned při přečtení tohoto citátu napadla ta první, by se nad sebou měl zamyslet. Nad svými prioritami a nad tím, co je pro něho důležitější - jestli majetek, nebo láska, přátelství a city vůbec.

Proč bychom vlastně měli být smutní z toho, co nemáme? Můžeme pro to uronit slzu, ale jenom jednu a ne víc. To si nezaslouží ani láska. Láska je sice pro náš život hodně podstatná a kdekdo říká, že se bez ní nedá žít, ale máme ji všichni! Někteří z nás ji však nevidí. Co třeba rodičovská láska? Tu máme každý.
To druhé, čeho bychom mohli doopravdy litovat, kdybychom neměli, je přátelství. Bez přátel bychom svůj život neprožili tak naplno. Ovšem je na každém, jak přátelství bude prožívat a na jakou váhu ho bere. Ten, kdo si přátelství neváží, by měl počítat s tím, že se u něho dlouho neohřeje. Každý z nás by měl mít aspoň jednoho dobrého přítele, jenž za nás dá ruku do ohně. Naopak ten, kdo má přátel mnoho, nemá vlastně žádného! Takže nelitujme toho, že nemáme na každém prstu deset přátel, ale radujme se a važme si toho jednoho, o němž víme, že tu bude vždycky - v radosti, bolesti i smutku.
Někdo smutní proto, že má rozpadlou rodinu a nebydlí s oběma rodiči najednou. Některé děti zase nikdy nepoznaly ani tu mateřskou lásku. I tady je patrný příklad toho, že radovat se musíme i z toho, co nám přijde spíše k pláči. Na všechno je třeba se dívat i z druhého úhlu pohledu. Nad vším se člověk musí umět povznést. Pesimismus by měl být náš nepřítel a ne někdo, koho známe nejlíp! Měly bychom se začít radovat i z každodenních banalit, jakou je vlastně sám život! Radujme se z toho, že vůbec můžeme být na tomhle světě, s našimi přáteli a rodinou, se všemi lidmi, jež máme rádi. Mnoho lidí tuhle příležitost nikdy nedostalo. A my ji máme. Nevážíme si jí a litujeme toho, co nemáme. Pro tuto situaci tu nacházím už jenom jediný výraz, a to sobectví. Ano, někteří z vás si možná myslíte, že sobectví je něco úplně jiného, avšak je to přesně to, co jsem popisovala.

Už víte, z čeho všeho se člověk dokáže radovat? Že je na světě vlastně všechno stvořené k naší radosti? Je na nás, jak se vším naložíme. Je jen na nás, jak prožijeme jednotlivé okamžiky, jestli jako takoví nekňubové, co se jenom mračí, anebo ti, co si konečně uvědomili krásu lidského života a tu rozmanitost. Moje poslední rada tedy zní: ŽIJME NAPLNO A NE JENOM NAOKO!