Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Mark Twain jednou napsal: "Nejjistější místo, kde naleznete pomocnou ruku, je na konci vašeho ramene." Také se říkává: "V nouzi poznáš přítele," ale ani jeden z těchto citátů vám moc nepomůže v situaci, kdy vás nechá na holičkách dobrý kamarád. Právě naopak! Pojďme si ale spolu říci, jak si vlastně pomáháme a jaké "formy pomoci" existují.
Osobně si myslím, že někdy pomoc může představovat mnohem méně, než by si kdo myslel. Jen se musí člověku ze srdce chtít. Vezměme si třeba obyčejnou situaci ve škole, v práci nebo třeba na oslavě narozenin. Všichni se dobře baví, žertují o všem možném a teď záleží jen na povaze člověka, jestli si všimne toho jedince, který se tak úplně nebaví, zamyšleně kouká na svou skleničku a když jde někdo kolem, prohodí s ním sice pár slov, ale s úsměvem, který opadne brzy potom, co dotyčná osoba zase odkráčí. Domnívám se, že většina dobrých přátel tohoto rozmrzelého člověka si jeho chování všimne, ale ne každý se zachová, jak by měl. I když slovo "měl" je zde trochu nevhodně, protože všichni jsme nějací a někteří by třeba i rádi pomohli, ale zase nevědí jak a tak ze strachu, že by onoho člověka dostali ještě do větší deprese, raději neudělají nic. Nakonec si sami zkazí večer tím, že budou nestále pozorovat svého smutného kamaráda a budou mu to dokonce v duchu dávat za vinu. Z čehož může vzniknout později zbytečná hádka.
Potom se najdou lidé, kteří - když si všimnou - se seberou a jdou, podotýkám s dobrým úmyslem, smutného kamaráda jakkoliv rozveselit, donutit ho usmát se. Jenomže tohle taky není plnohodnotná pomoc, protože takto rozveselovaný kamarád si většinou uvědomí, o co jde tomu druhému. Je mu jasný, že se ho nezbaví, dokud se nezačne smát a tak mu opětuje pár úsměvů, aby byl spokojen, ale rozhodně mu to není příjemné. Za 10 minut už ho to ale přestane bavit smát se na oko a když opět dorazí starostlivý kamarád, aby ho rozveselil, už nemá energii přetvařovat se a může být na něho ve snaze zbavit se ho trochu agresivní. Ten druhý se bude hájit tím, že to myslí dobře (což je asi pravda) a dostáváme se zase ke zbytečné hádce.
Bohužel existují i lidé, kteří jsou natolik sobečtí, že si nechtějí kazit večer a proto si přestanou nešťastného kamaráda všímat. Své chování si jen pro klid dušičky ospravedlní tím, že si řeknou: "Však on se z toho dostane," a druhý den se maximálně - ne však z opravdového zájmu, ale jen proto, aby dobře vypadali - zmíní o jeho mrzuté náladě a jestli je to už dobrý. Načež čekají kladnou odpověď a pochvalu za všimnutí k tomu (ale takoví lidé jsou doufám jen ojediněle). Samozřejmě že je někdy lepší nechat člověka samotného, ale když za ním zajdete a on chce být opravdu sám, nemá chuť na nějaké okolky a řekne vám to na rovinu.
Naštěstí po tomhle světě běhá ještě dost skvělých lidiček, kteří, když vidí svého kamaráda v takovém stavu, přijdou, mlčky si sednou vedle něho, usmějí se na něj a rozhovor začnou slovy: "Jak se máš?" Vím, že to tady dost přeháním a zlehčuji, ale princip bude vždy stejný - přijít, naslouchat, v rámci možností poradit a zkusit povzbudit, protože když je člověk v nesnázích, má tendenci, ať už si to uvědomuje nebo ne, vypovídat se jak dlouholetému příteli, tak i neznámému člověku, který si získá důvěru. Člověk vám nemusí rovnou poradit, stačí když vás vyslechne. Je to něco jako kdyby si ten problém od vás z části vzal a vy se hned cítíte lépe a už na to tolik nemyslíte.
Toto je zakódováno hluboko v každém z nás a dělení o problémy bude vždy povznášející. Tuto úvahu jsem nenapsal proto, abych kritizoval společnost. Jen by mě zajímalo, kolik lidí je v té poslední nezmíněné skupině. V té jsou totiž lidi, kteří by si mrzutého chování svého kamaráda ani nevšimli.