Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Čas. Co to vlastně je? Je to asi to nejspravedlivější, co na světě existuje, protože všem čas ubíhá stejně, i když se to někdy nezdá.

Málo času nemá nikdo, všichni ho máme stejnou délku, jen si nechceme přiznat to, že s ním neumíme zacházet.

Například já si taky neumím čas správně rozvrhnout. Můj všední den vypadá asi tak, že když se vrátím domů ze školy, musím si na další den udělat úkoly, ale protože neumím šetřit s časem a navíc mi v tom ještě brání moje záporná vlastnost, a to lenost, tak nestihnu vše, co bych chtěla, tudíž zbytek nedodělaných úkolů musím dodělat až ráno přímo ve škole.

Naopak zase to, co zameškám, si nahradím další den, neboť vstávám brzy ráno. Držím se totiž pořekadla: "Ranní ptáče dál doskáče."

Ale vrátila bych se teď spíše k počátečnímu citátu. Málo času rozhodně nikdo z nás nemá. Jen nám ho hodně ubíhá, ale my to nedokážeme ovlivnit. Například spánek mi přijde jako absolutní zloděj času, neboť kdybych nespala, stihla bych toho udělat mnohem víc, ale bohužel, tohle je taková činnost, která prostě k životu patří a být pořád vzhůru přece nejde.

Času je dost. Občas si s ním taky nevím rady. Kolikrát se doma nudím nebo třeba dělám úkoly, a když je dopíšu, přemýšlím nad časem. Ale ne o minutách, hodinách nebo dnech. Přemýšlím o letech. Přemýšlím o tom, že někdy mi hodiny ve škole ubíhají strašně pomalu, ale naopak některé okamžiky jsou pryč hned. Naneštěstí jsou to ty krásné a příjemné okamžiky.

Uvažuji nad tím, že na gymnáziu jsem již tři roky. Už tři roky, ale někdy mi to přijde, jako by to byla jen chvíle. Těch zážitků je tedy požehnaně. Na některé hrozně ráda vzpomínám, jenže už můžu právě jen vzpomínat, protože ten čas, jenž neúprosně běží, se vrátit jednoduše nedá.

Vždy, když si prohlížím fotky z těch starých dobrých časů, dojme mě to. V rádiu zpívá Michal David, že nesnáší loučení. Já taky ne a vybavuje se mi, že jak rychle uběhly ty tři roky, těch zbylých pět na sebe nenechá dlouho čekat. A proč myslím na loučení? Protože když mi někdo v jednom kuse připomíná maturitu, připomíná mi tím i ten neúprosný čas. Čas, který se nedá zastavit a za pár let se budu muset rozloučit s tou naší úžasnou třídou, se skvělými pedagogy i s naší krásnou školou.

Ale dost už s tou budoucností. Nemůžu přeci předbíhat čas. Raději se budu radovat z dneška, budu si užívat každou minutu s těmi, které mám ráda, budu vzpomínat na bezstarostné roky minulosti a alespoň na chvíli zapomenu na tu blížící se maturitu v budoucnosti.

Takže času je až až, musíme jen vědět, jak s ním naložit a nezapomenout, že člověk žije jenom jednou a každý okamžik je premiérou. Musíme si užívat každou chvilku a umět v naší uspěchané době zpomalit sami sebe, protože čas je nezastavitelný.