Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jak vznešené skloubení slov! Člověk jako by byl rázem obklopen moudrem, ovšem zároveň se nelze vyhnout vkrádané otázce: Co tahle věta znamená dnes jak ve světě sportu, tak normálním životě kohokoliv z nás? Netroufám si říct, vlastně napsat. Každý z nás si to vysvětlí jinak, rozhodně se ale vždy jedná o roli jedince buďto na sportovním kolbišti, nebo i ve společnosti, na pracovišti. Zkrátka o projevení se k okolí za nějakým účelem. A ať už je přístup k projevu více či méně aktivní, myslím si, že této roli se nikdo vyhnout nemůže. Pojďme si ale zkusit povšimnout právě těch, kterým se cesta za úspěchem stala životní náplní.

Tak třeba sport. Je to oslava člověka, jeho síly a krásy těla, jež spadá až do období starověkého Řecka. Každý sportovec bojoval, aby vynikl v tom, v čem je nejlepší. A domnívám se, že tenkrát bojoval spravedlivě, jeho čest mu nedovolila použít nedovolených způsobů, ačkoliv už tehdy platilo, že vyhrát může jen jeden. A ten pak bude oslavován, získá si respekt u svého vládce. Snad už tehdy musel onen šampión vědět, že jen vítězství mu přinese výhody, kterých ostatní mít nebudou.

Dalo by se říci, že se v této oblasti v podstatě nic nezměnilo, jenže já jsem přesvědčena, že rozdíly v přístupu soupeřů určitého sportovního klání v dnešní době nezpůsobuje právě ono čest. U vrcholových sportovců dnes nebývá obdivován výkon, získaný pouze výsledkem nadprůměrného snažení v přípravné fázi. Jde spíše o jakési "soustrojí" z masa a kostí, které se řídí, žije, stravuje a dokonce i jedná podle tabulek trenéra, podle nařízení týmového lékaře, podle doporučení klubového manažera a jiných dalších nadřízených orgánů. Všichni víme, že na výsledcích svěřence jsou závislí právě další lidé, je předkládán médiím, kde veřejně stanovuje míru svého závazku vůči zmíněným lidem nebo dokonce i vůči sportovní veřejnosti. Zřejmě si dovedu představit, co se odehrává s psychikou mladého sportovce, pro něhož je mnohdy splnění daných závazků jedinou metou a je schopen i ochoten podrobit cíli vše, svůj osobní život nevyjímaje. A musím přiznat, že po sepsání těchto pár vět mě ani - byť jedinkrát - nenapadlo slovo čest. Pochopitelně, způsoby k obejití stanovených pravidel jsou v tom či onom sportovním oboru různé. Různé jsou i možnosti jejich využití. Co však můžeme ponechat jako nedovolený způsob, společný pro všechny druhy sportu, je použití dopingu. Pak už je nasnadě jen jediná otázka: "Bojují, nebo jen dobývají?"

Spravedlivé to rozhodně není, to je věc všeobecně známá. Kdo však dnes v životě hraje fair play? Nevím, kolik existuje lidí, kteří se podle tohoto hesla ještě řídí. Život nás učí, domnívám se, nesázet právě na nějaký spravedlivý boj, ale spíše používat ostrých loktů i záludností. Kupodivu málokdy je takový přečin trestán, podle mého soudu spíš vede ke zmíněné úspěšnosti. Zkusí mi někdo oponovat? Mám i osobní zkušenosti.

Začala jsem chodit do školy a vzalo mi to práci. Je to fér? Čeho se musíme vzdát, abychom nevybočovali z řady a nikdo nám nic nezáviděl? Závist je to slovo, které se dnes tak často skloňuje v každém pádě.
Jak jsem napsala, škola mi vzala vše - práci, přátele i můj volný čas. Co vlastně dobývám a s čím bojuji? Jsem jako ten sportovec, jenž poctivě trénuje a snaží se. Ale vždy mě někdo předběhne, jako ten, který si vzal doping. Kdo tedy hraje fair play?
Chci ještě vůbec bojovat, dokončit vše a doběhnout do cíle, který je pomalu na dohled? Byly dny, kdy jsem vše vzdávala, padala dolů. Musela jsem vstát jako ten poražený a začít znovu. Každý den si opakovat, že to bude dobré. Nikdo neví, jaké to je přijít o práci. V povědomí jsem věděla, že budu na řadě. Ale stále jsem si říkala: "Pracuješ dobře, máš vše v pořádku." Jenže nebylo to tak. Zase jsem se setkala s tím, že se nehraje fair play. Přijde ledová sprcha a vše se hroutí. Sportovec nedoběhl. Byl poražen někým, kdo si vzal doping a nic ho nezajímá a vítězí. Kdo vlastně bojuje spravedlivě? Bolí to a nikdo neví, jak mi je. Vstanu a mám jít dál. Co mi taky zbývá jiného? Když už si myslím, že se nemůže nic dalšího stát, opouští mě i přátelé. Dávají ruce pryč. A to bolí nejvíce. Je tam závist a potom mi to někdo i přál. Chce se dál bojovat a něco dobývat v tomto případě? Co je tedy podstatného v životě?
Zápasím dál. Vzala jsem práci, kterou jsem dělat nechtěla. Ale musela jsem...

Zamýšlím se nad svou budoucností a přemýšlím, co bude dál. Ano, budu bojovat. Dodělám školu. To je ten můj cíl. Doběhnu do cíle jako ten sportovec, který se řádně připravoval na tréninku - bez dopingu. A snad jednou zvítězím. Budu mít maturitu i práci, kterou bych chtěla dělat a mohla se jí věnovat. Mít přátele, kteří se ke mně nebudou točit zády. A snad mi nebude nikdo závidět!