Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Pamatujete si na svoje první očkování? Na nekonečné minuty napětí v čekárně dětského doktora nebo děsivé zvuky zubařovy vrtačky? Pro mě byla každá návštěva doktora a prakticky každá injekční stříkačka noční můrou. Zpětně jsem však přišel na to, že původem těchto mých emocí a následného pláče možná nebyli ani doktoři, ani injekční stříkačky.

Tyto návštěvy totiž vždycky provázel strach a často i neporozumění ze strany doktora i mých rodičů. Dodnes je mi úzko, když v čekárně slýchám rodiče svým dětem říkat: "Neboj, bude to jenom chvilinka! Jinak to nejde, přece nechceš, abychom jeli do nemocnice! Velcí kluci přece nepláčou!" Nebo: "Když to vydržíš, na zpáteční cestě ti koupím v lékárně bonbon!"

Jejich slova jsou samozřejmě míněná dobře, i moje maminka se mě snažila uklidnit. Já se však ptám - zamýšleli jste se někdy nad tím, jak tato slova vlastně vnímá dítě? Jak vám bylo, když vám rodiče slibovali, že u doktora to bude "jen na chvilku" a pak to nebyla pravda? A byl pro vás bonbon z lékárny opravdu dostatečnou motivací, která přebila všechen strach? Pro mě tedy ne. Ač jsem se snažil, jak to šlo, vždycky jsem se rozplakal. Prostě jsem se hrozně bál a věty, které mě měly uklidnit, mě spíš strašily ještě víc.

Mám totiž dojem, že mnozí rodiče se místo porozumění často snaží pouze zahnat veškeré negativní emoce a případně radši mlčet než říct pravdu, která není vždycky tak úplně "sladká". Je totiž úplně jasné, že děti budou muset jít někdy v životě k doktorovi. Chápu, že se rodiče dětem snaží vysvětlit, že očkování není "nic hrozného", protože je možná čekají i horší zákroky. Často už ale zapomínají na to, že je přirozené mít strach a plakat - i u doktora. A to už je velká věc; tohle pochybení totiž k dětskému strachu ze zákroku přidává ještě strach ze selhání a zklamání sama sebe i rodičů v případě, kdy se jim nepodaří zadržet slzy.

Proto pokládám za velmi důležité, aby rodiče se svými dětmi v takových situacích otevřeně komunikovali a poskytli jim tak otevřenou náruč, když ji potřebují. Aby jim místo vyhrožování nemocnicí projevili účast: Jsem tu s tebou. Aby místo slibů dokázali být upřímní: Nevím, jak dlouho to bude trvat. Mám strach, že tě to bude bolet. Aby je nesoudili podle toho, jak jsou nebo nejsou velké, a aby je nesrovnávali s jinými dětmi. Aby místo slibování odměn dokázali pochopit hloubku dětského strachu.

Protože samotný nepříjemný zákrok změnit nelze. Píchání uší prostě bolí. Jehla píchá. Vrtání zubů je nepříjemné. Jsou to však právě slova porozumění, která mohou situaci odlehčit a vyjádřenou účastí a porozuměním přebít onu fyzickou bolest.