Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nyní v kalendáři otáčím listy měsíce, ve kterém oslavím teprve své 15. narozeniny. Ještě za sebou v podstatě nic nemám, i když teď mi to přijde jako hora zkušeností, ale odpovědět si v tomto věku na otázku, jak bude vypadat za několik let můj život, není zrovna jednoduché.

První co mám určitě jisté je, že začátkem září usednu do lavic vyškovského gymnázia. Když tak nad tím přemýšlím, nevím, jestli byl tohle zrovna správný výběr střední školy, ale vzhledem k tomu, že ještě nemám žádnou určitou představu o svém budoucím povolání, jeví se to jako nejrozumnější volba.

Další etapou života lidského jedince je to, co bude následovat po - doufejme - úspěšně ukončené maturitě. Já mám v plánu nějakou vysokou školu, ale "nějakou" je hodně široký pojem, takže mi nezbývá než čekat, jestli mě čtyři roky strávené na střední škole utvrdí v mém přání studovat pedagogiku, nebo mě život pošle úplně na jinou školu umožňující vysokoškolské vzdělání. Takže teoreticky bych o svém budoucím životě mohla uvažovat tímto směrem: úspěšně odmaturovat, dostat se na "pajdák" a také ho dokončit. Další představa se ubírá směrem, kdy si v oboru najdu zaměstnání a budu tam nejen dobře finančně zabezpečena, ale i spokojena. Velice naivní představa, ale aspoň po tu část s vystudováním vysoké bych to zvládnout mohla, sny jsou přece od toho, aby se je člověk snažil uskutečnit.
Tak, pokračujme ve snění. Hlavní postava, tedy já, má zhruba 23 let a ocitá se s vysokoškolským vzděláním na prahu dveří do opravdového dospěláckého světa. Úkol číslo jedna - najít si byt, ve kterém bude žít. Po splnění tohoto bodu by jistě nebylo na škodu zajistit si určitou finanční částku, kterou je potřeba každý měsíc hradit nájem a sebe samou živit a šatit. Takže najít si zaměstnání. Teď už by měl mít život nějaký řád. A po splnění povinností zbývá čas i na zábavu. Takže přítel. Další element života mladé ženy. A co se bude odehrávat dál, se dočtete v každém dívčím románku se šťastným koncem. Opět jsem asi velice naivní, ale kdo by alespoň nesnil o tzv. "happyendu".

Někdo za cíl svého života může považovat úspěšně dokončené studium vzácného brouka žijícího v Africe, jiný třeba hudební album, kterého se prodá neuvěřitelný počet kusů, další zase může mít prozatím stejně skromnou představu jako já - žít spokojený život. Tento pojem má pod sebou ale spoustu dalších částí. Já si pod tím představuji například to, že svým dětem budu moci zajistit šťastné dětství, budou mít milující rodiče a nebudou se bát koupit si jogurt o dvě koruny dražší, no zkrátka aby se doma cítily, jak se říká, "jako doma". Také bych nerada měla za manžela třeba muže alkoholika, který si svou zlost na šéfa nejdřív utápí v pár pivech a pak vylévá na své rodině. Každý si zkrátka představuje "spokojený život" trochu jinak, ale základ je - myslím si - stejný. Jistý Oscar Wilde, anglický básník a filosof, tuhle mou představu sepsal do jedné věty: "Žít, to je nejvzácnější věc na světě, neboť většina lidí jenom existuje."

Vím, že tyhle mé představy hozené na papír jsou dost naivní, ale člověk by měl taky někdy snít. Ale i přesto, že jsem snílek, uvědomuji si, že život není peříčko a ne vždy půjde směrem, který já určím. Ale co, zvládli ho jiní, někteří dokonce s úsměvem na rtech, tak proč bych měla tvořit výjimku. Tuto úvahu bych ukončila slovy Davida Dwighta Eisenhowera: "Historii svobodných lidí nepíše náhoda, ale volba. Jejich volba!"