Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Píše se rok 2006. Jmenuji se Lenka xy a letos oslavím své devatenácté narozeniny. Bydlím s rodiči a bratrem v rodinném domku na okraji malého městečka a studuji na gymnáziu. Co se pro mě ale změní v následujících měsících či letech? Co čekám, že se stane? Po čem toužím? Splní se mé sny o očekávání?
Čas plyne a přináší nám mnoho změn. Technika zažívá svůj rozvoj a vzestup, lidé stárnou a vidí věci z jiného úhlu pohledu. To platí i pro mne. Když jsem byla malá, snila jsem o tom, že se stanu princeznou, vezmu si prince na bílém koni a budeme spolu šťastně žít až do smrti. Jak člověk vyrůstá, poznává však, co je reálné, co jsou jen sny a co by ho skutečně mohlo potkat. Proto se vraťme nohama na zem.
Za svůj nejbližší cíl považuji úspěšné složení maturitní zkoušky. Potvrdí se, kolik znalostí a vědomostí jsem načerpala za svůj život, především však za uplynulé čtyři roky na gymnáziu. Čekají mě ještě týdny plné učení a dohánění toho, co jsem zatím nestihla, či co jsem byla líná udělat. To pociťuji už nyní při dopisování maturitních témat z cizích jazyků, které bych měla mít vypracované z minulého roku. Ať se pohnu kamkoliv, z každé strany ke mně doléhají slova "maturita klepe na dveře" a den ode dne, krůček po krůčku, stoupám po pomyslných schodech, které se za necelé dva měsíce otevřou. Za nimi mě uvítá přísná maturitní komise. Profesory v jejich svátečních garderobách jen ztěžka přes svou trému poznám. Vylosuji si jedno z předem daných témat a usednu ke stolku. Tam ze sebe musím "vypotit" během patnácti minut nějakou osnovu či záchytné body k danému tématu. Po této samostatné písemné přípravě se přesunu ke komisi, kde bych měla dalších patnáct minut hovořit k tématu. Říká se, že maturita je i zkouškou dospělosti, a tak si alespoň ověřím, za jak dospělou se mohu považovat. Úspěšné složení maturity, v které pevně věřím, mi pak otevře další bránu a to ke studiu na vysoké škole.
Tím se dostávám k druhému důležitému zlomu ve svém budoucím životě. Když mě v dětství opustil sen stát se princeznou, přišel reálnější – stát se paní učitelkou – a toho se držím dodnes. Proto jsem si podala přihlášky jen na pedagogické fakulty. Studium na vysoké škole však nezmění jen můj život, ale i život mých rodičů. Mamka, která každý den pospíchá domů z práce, aby mi uvařila oběd, než se vrátím ze školy, bude mít více času na sebe, své zájmy či na odpočinek. Náš dům se stane ale opuštěnější. Nebudu to jen já, kdo bude přes týden pobývat na koleji, ale i mého bratra čeká zásadní obrat v jeho životě. Po promoci mu univerzita zajistila zaměstnání v Olomouci, kde by chtěl se svou přítelkyní žít. Člověk, který mi pomáhá s osobními problémy, s úkoly do školy či potížemi s počítačem, člověk, s kterým jsem v neustálém, téměř každodenním kontaktu a kterého mám velice ráda, bude najednou na míle daleko a nebude mít tolik času pro svou mladší sestřičku, kterou jako správný starší bratr vždy chránil. Stejně tak se rozprchnou i moji kamarádi a spolužáci do všech koutů naší vlasti. Doufám jen, že někoho z nich přivane osud na stejnou cestu jako mě a budeme moci společně čelit nástrahám velkoměsta a prokousávat se jednotlivými semestry na vysoké škole. Samozřejmě se budu vídat i se svými současnými nejlepšími přáteli, ale nebude to každý den, jak jsem zvyklá. Studenti se vrací na víkend domů, jak se říká vyprat prádlo a "nafasovat" jídlo a právě o těchto víkendech se můžeme navštěvovat, povídat si o svých zážitcích či se bavit v zábavních podnicích. Podle mého názoru ale zpočátku nebudu mít tolik volného času. Budu si muset zvyknout na nové tempo učení, nové prostředí a nové lidi. Otvírá se tím další kapitola mého života, proplétají se nové osudy lidí, navazují se nové kontakty a známosti, věnuje se více píle učení. To je můj obraz blízké budoucnosti.
Jen mám trochu strach z velkého města. Kolik let trvalo než jsem poznala všechny uličky, ulice a zákoutí našeho městečka s pouhými šesti tisíci obyvateli. A najednou mě čeká skok do statisícového města, v kterém se vždy cítím jako Alenka v říši divů. Můj orientační smysl se blíží nulové hranici a ani mapa není můj kamarád, ta většinou jen zvětší mou paniku a bloudím dál. Lidé, jdoucí v davu, znají jen spěch a přehlíží ostatní. Proto si musím najít několik záchytných bodů, míst, která budu s jistotou znát a kam se mohu vždy vracet. Ale možná nutnost pohybu v této "city" odstraní mé obavy, strach a naopak začnu objevovat krásy nepoznaného. Mám na to také čtyři nebo pět let, které člověka dokáží změnit.
Jelikož jedním z oborů, kterému bych se chtěla i do vzdálenějšího budoucna věnovat, je anglický jazyk, chtěla bych nějaký čas strávit v Anglii. Přeci jen kde se lépe zdokonalit v cizím jazyce než v jeho rodné zemi? Angličtina je u nás dnes sice na vysoké úrovni, ale v Británii lze pochytit lepší přízvuk, slangové výrazy. A když budu odkázána zásadně jen na své schopnosti, dozvím se, co je třeba ještě vypilovat. Při tom bych si tam mohla také vydělat nějaké peníze. Pak budu moci nastoupit s čistým svědomím, že jsem pro své jazykové vzdělání udělala to nejlepší, na dráhu paní učitelky angličtiny.