Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

První, co ráno udělám když vstanu je, že si na nos nasadím brýle. Není to zrovna můj vytoužený denní rituál, ale bohužel jsem byla vybavena geny, které mi můj zrak zrovna nepřiostřily. Když se konečně rozkoukám, vidím vše, co jsem během mého prozatím nepříliš dlouhého života nashromáždila do mého malého pokojíčku. Často se stává, že vidím i černé zacuchané fousky našeho pejska, který nemá po ránu nic jiného na práci, než trápit moje uši pronikavým štěkáním. Vše mu ale odpustím, když vidím jak je šťastný, že není doma sám. Vrtí ocáskem ze strany na stranu a kouká na mě.
Avšak, abych se dostala k tomu podstatnému. Chtěla jsem se zmínit o smyslech, o tom, jakým způsobem vnímame své okolí. Myslím, že bez ohledu na to, jak moc jsme dobří a obětaví vůči jiným lidem, přejeme si, aby i náš život byl naplněn. Máme své sny, touhy, hříchy, prohřešky. Rádi hřešíme a troufám si říci, že na tom není nic špatného. Protože jaký by byl život bez toho, aby jsme si jej užili? Každodenní rutina - z práce do práce, ze školy do školy. Nevyužívat volného času k tomu co nás baví a zajímá. Část společnosti žije v civilizovaném světě a mnozí si neuvědomují, jaké mají štěstí. Tím ovšem nechci tvrdit, že afričtí domorodci nejsou šťastní. Žijí si už postaletí svým životem a nestarají se o okolní svět. To my se staráme o ně. Děsí nás představy, jakým způsobem se dívají na svět, jak vegetují. Jenže oni vidí to, co my nevidíme a my naopak známe to, o čem nemají ani ponětí. Nemoci léčí pomocí bylin nebo drog, které se vyskytují v rostlinách. Takových lidí je ovšem už velice málo, malý zlomek civilizace, která si zachovala svoje tradice a zvyky až do teď, do dvacátého prvního století. Překonala všechny války, přežila zemětřesení, potopy či jiné katastrofy. Vraťme se tedy o několik let zpět a podívejme se na zoubek tvz. "šamanům". Dokázali vyléčit nemoci, vyhojit rány i pomoci nemocné duši. Dnes už je dokázáno, že pomocí kouzel to opravdu nebylo. Jenže, my to víme, ale oni ne. Lidé jim důvěřovali a svěřovali jim svá velká i malá tajemství a trápení. Šamani, neboli kouzelníci kmenu, se dostávali do transu pomocí omamných látek a vyháněli negativní síly z okolí. A ať nám to přijde jakkoliv neuvěřitelné, fungovalo to. Lidé věřili, nepotřebovali vidět co je v pozadí toho všeho. To až postupem času si nedokážeme důvěřovat. Možná je to dobou, vývojem lidstva nebo se u nás projevuje již chronický strach o sebe samotné. Bojíme se, že přijdeme o štěstí, které máme. Bojíme se, že ztratíme smysl života, když prozradíme svá tajemství. Nelze to vyloučit, jde o to věřit. Věřit lidem, věřit ve společnost a hledat to dobré v ní.
Dokážeme rozpoznat, kdy je člověk šťastný? Vykouzlí na svém obličeji jakýsi úsměv? A není to jen přetvářka? Říká se, že to co se v nás odehrává, je nám vidět na očích. Dá se předpokládat, že při štěstí tedy budou naše oči svítít. Odrazí se to i v našem chování, gestech, názorech. Jestliže jsme smutní, mohou se zalít slzami. Někdo je jen tak volně nechává kutálet se po tvářích. Jiný s nimi bojuje, ale v podstatě se všichni cítíme mizerně. Někdo si jde zaběhat, jiný zaleze do kouta a vychutnává ticho. Každý máme v sobě něco jiného a nikdo nám nemůže říci, dokonce ani my sami, co jsme vlastně zač. Proto je důležité, aby člověk nepozoroval svět skrz prsty, ale aby se díval přímo. Nemusíme se bát, že se zraníme, zklameme v lásce, příjdeme o peníze. Každá ztráta se dá nahradit, ale zatratit sám sebe, znamená přestat žít. Měli bychom se naučit odpouštět, přestat stavět pomyslné hradby. Protože odpuštění přinásí obrovský požitek, ale říct někomu pravdu, to, co si o něm doopravdy myslíš, a být alespoň z poloviny vyslyšen, je ještě něco krásnějšího...