Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Položili jste si někdy otázku, co vám škola dává, či bere? Jistě ano. A jelikož máme teď všichni dlouhé chvíle, pojďme se nad tím chvíli zamyslet.

Pokud bych to vzala od začátku, tak první věc, za kterou jsem vděčná, je, že jsem na gymnázium nastoupila již po sedmém ročníku základní školy. Nikdy není totiž moc brzy na to se začít vzdělávat naplno. Přestože vyučovaná látka byla více či méně stejná jako na základních školách, tyto dva roky "navíc" mi daly tolik, než co bych kdy mohla očekávat.

V čem je to ale natolik jiné než ukončovat devátou třídu na základní škole? Pravděpodobně je to změnou kolektivu. Začínat s novým štítem jak mezi spolužáky, tak učiteli. Nejsme už uzavření několikátým rokem na stejném místě, se stejnou, často mylně vyslouženou nálepkou. A jelikož byl pro mne 13. rok života rozhodující ve vývoji osobnosti a směru myšlení, tak jsem velmi ráda, že jsem sobě dala možnost ho strávit s lidmi, kteří to se svou budoucností myslí vážně.

A co mi tedy studium na gymnáziu dalo? Řekla bych, že už sám název oboru - brána k vysoké škole - to skvěle vystihuje. Tato škola mi dala nespočet možností, kterým směrem se v životě vydat a také mě na ně řádně připravila. Nejen kvůli všeobecnému rozsahu učiva, ale také díky naprosto skvělým a inspirujícím vyučujícím. Co je pro mne ale nejdůležitější - naučila jsem se vlastní zodpovědnosti, organizovanosti a hlavně prioritám.

Nad tím, co mi škola vzala, jsem se musela dlouze zamyslet. Troufám si říct, že rok zpátky by má odpověď zněla čas. Asi každý alespoň jednou uvažoval nad tím, co vše by se dalo stihnout za těch šest hodin strávených u nudného výkladu. Ani já toho nejsem výjimkou, ovšem když se teď podívám zpět, rozhodně bych tento čas nijak lépe nevyužila.
Asi jedinou věcí, kterou bych mohla nazvat, že mi byla touto školou odebrána, byl můj dětský sen studovat zvěrolékařství. V tomto ohledu se mně - a samozřejmě i ostatním - dostalo nevýhody v učiteli chemie. Společně s biologií byl tento předmět vždy mou silnou stránkou a měla jsem velkou motivaci ke studiu. Bohužel jsem během těch čtyř let nepochytila téměř ani základy. A jelikož nejsem zrovna člověk žijící domácím studiem (velice obdivuji ty, kteří se tím nenechali odradit), tak jsem se s tímto snem i motivací rozloučila. Bohužel to dnes vidím jako velkou chybu i zkušenost a vím, že jsem se i přesto všechno měla snažit si za svým cílem jít.

Za těch šest dlouhých let, co jsem si (víceméně) odseděla v lavicích, se můj život změnil téměř v každém ohledu. Nastoupila jsem do prvního ročníku jako třináctiletá dívka s dětskými vizemi a znechucená okolním světem. Nyní, ačkoliv se slzami v očích, odcházím jako dospělá, samostatná a připravená na další etapu svého života. S jistotou mohu říct, že bych bez této školy nebyla tam, kde dnes jsem.