Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Toto téma "Co proti mně pořád máš/máte?" je poměrně ošidné. Nejen já, ale i většina mých spolužáků jsme nevěděli o čem psát. Napadla mě témata typu rodina, učitelé, přátelé, ale žádné z nich se nezdálo dost dobré a dost obsáhlé na rozsah celé jedné stránky A4. Budu tedy mluvit o všem.
V rodině každého teenagera se zajisté vyskytuje tato otázka velmi často. Je to tak i u nás. Hádky týkající se neuklizeného pokoje, nevyklizené myčky či pouhé nevůle cokoli dělat se zakončují z mých úst slovy: "Já za to nemůžu. Nemám na to čas. Učím se dobře, tak co proti mně pořád máte?" Až díky tomuto slohu jsem si uvědomila jejich nesmyslnost. Rodiče proti mně nic nemají, chtějí jen, abych se začlenila do chodu rodiny a přiložila ruku k dílu.
Ale kde na to ten čas najít? Snažím se učit, jak nejlépe umím a zároveň se snažím trochu žít. Nechodím do hospod, netrávím svůj volný čas u počítače, jen se odreagovávám při práci (tedy spíše při pomoci) v dílně rodičů mého přítele. A to je většinou kámen úrazu. To je přeci ta činnost, kterou bych mohla snížit na minimum nebo úplně vymazat ze svého rozvrhu, vždyť naši se taky dokáží uvolnit od každodenního dojíždění do Prahy za prací jen o víkendu, tak proč já musím každý den? Ale člověk potřebuje trochu vypustit, zapomenout na matematiku, biologii, angličtinu a jiné předměty, které vídá v průměru šest hodin týdně. Někomu stačí strávit víkend na zahradě rýpáním se v zemi a nekonečné přemlouvání trávníku, aby vypadal tak jako ty v Anglii, a někdo se musí každý den navléknout do montérek, umazat se od oleje a drhnout ruce solvínou.
Také si myslím, že neustálé otloukání o hlavu, aby se člověk začal alespoň učit, když už doma nepřiloží ruku k dílu, mi přijde dosti zbytečné, už vzhledem k tomu, že se opravdu učí a jeho výsledky to dokazují. Vezměme to obecně. Máme třináct předmětů a nikdo se nedokáže pořádně soustředit a pochopit všechny. Řada z nás se zaměří na ty, co chápou a co je zajímají, a ty, co nechápou, se snaží pochopit a dostat je alespoň na takovou úroveň, aby z nich nepropadal - ale nikdo to neocení. Většina rodičů se dívá jen na předměty s horším prospěchem a nedívají se na snahu a ostatní známky. Rodiče by se měli podívat i na své výsledky z dob, kdy jim bylo tolik jako nám, a podle mě by nám měli přestat vyčítat, že nejsme perfektní, protože to stejně k ničemu nevede. Domácí vězení, zastavení kapesného a podobné tak oblíbené tresty za spatné školní výsledky jsou to nejhorší, co mohou udělat proto, aby nás přiměli se nad sebou zamyslet a zároveň to nejlepší, jak si nás proti sobě poštvat a vyvolat v nás již zmiňovanou otázku: "Co proti mně máte?". Moji rodiče můj názor na tato opatření znají, a proto se v naší rodině nevyskytují. Většina dospělých si ovšem myslí, že je to ten nejlepší způsob, jak nás k tomu donutit. Nikdo z nich už ale nevidí, že většina takto potrestaných dětí nebo adolescentů sedí na židlích, postelích či na zemi a brečí, nadávají a nějaké učení jim je ukradené. Tím se jejich výsledky ještě zhorší a tresty se zvyšují.
Tím samozřejmě nechci říct, že by tresty neměly existovat, ale dala bych jim jinou formu. Nejlepší způsob, jak v dnešní době donutit vzpurného teenagera ke studiu, je ten, že si s ním rodiče sednou a učí. Nicméně je tu i možnost, kterou dva ze tří psychologů odmítají a silně zavrhují, a to taková, že rodiče svému synovi či dceři slíbí za dobré známky odměnu v podobě nového telefonu, oblečení nebo prostou peněžní odměnu. Není to ovšem stoprocentní. Pokud se žák stále neučí a slíbené věci tím pádem samozřejmě nedostane, tak se také naštve a máme tu naší otázku zpět. Ale na koho je vlastně naštván? Většinou na sebe, ale nepřiznává to, a tak si vylévá vztek na ostatních. Takže řešení této situace je individuální, jde o mentalitu a přístup jak rodičů tak i jejich dětí.
S učiteli je taky někdy kříž. Chtějí po nás věci, někdy přímo nesplnitelné a nemožné. Desítky úkolů, písemek, zkoušení a slohů nám spíše motá hlavu, než-li ji obohacuje. Přijde mi, že zvolnění tempa by bylo lepší. Chápu, že někteří z nás nejsou vždy milí, nedávají pozor, vyrušují či nejsou tak zruční, ale to přeci není důvod k odsuzování celé třídy jako celku. Na druhou stranu obdivuji trpělivost některých našich profesorů. Někteří učitelé jsou na jednu stranu proti třídě zaujatí, neboť se v ní nevyskytuje příliš zručných a obratných lidí, ale na druhou stranu si neuvědomují, že tím trpí ti, co je to baví a chtějí se v tom zdokonalovat.
Nikdo není dokonalý, ani my ani učitelé, a proto jim to nemohu přímo vyčítat. Sem tam mi to uteče a řeknu jim to, což se nemá, ale možná i proto jsem si za své budoucí povolání vybrala učitelku, abych si to vyzkoušela a poučila se ze svých i jejich chyb.
Přátelé jsou také téma na dlouhé povídání, obzvláště u mé osoby. Těžko se začleňuji, a proto byla v mém životě hodně těžká období při stěhování a nástupech do nových tříd. Kupodivu byl vstup do mé nynější třídy mnohem těžší a složitější než-li do té bývalé. Je sice pravda, že tam byla určitá jazyková bariéra, ale tamější studenti mi přišli přátelští a poměrně rozumově vyspělí, neboť spousta z nich měla už ledacos za sebou. To, co se mi tam tolik líbilo a zde mi tolik schází, je soudržnost.
Hádky a otázka "Co proti mně máš?" jsou v naší třídě každodenní rutinou. Nedokážeme si říct pravdu do očí a hlavně ji nedokážeme přijímat, ať už od druhých, od profesorů nebo od rodičů. Ono to není lehké uznat svoji chybu nebo spíše přiznat někomu, že to JÁ jsem se spletl.
Závěrem bych chtěla říci, že shoda dvou pohlaví, generací, přátel, rodiny a jiných záleží na jejich povaze a schopnosti ustoupit ze svých požadavků, mnohdy i sobeckosti.