Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Když jsem přišel na tento svět, byl jsem jako všichni ostatní samozřejmě slepý. Jak dny ubíhaly, začal jsem pomalu vidět stíny a po nějaké době se zrak zaostřil natolik, že jsem začal vidět vše tak jako dnes. Samozřejmě si na tu dobu nepamatuji a ani vlastně nevím, co jsem na tomto světě spatřil jako první. Jako novorozeně jsem se měl docela dobře, protože mě věci okolo zase až tak nezajímaly a starosti měli akorát tak mí rodiče.
Jak čas plynul, díval jsem se na věci okolo sebe ze dvou stran. Na ty, které bych chtěl mít a na ty, kterým jsem nerozuměl. To co jsem chtěl, byly samozřejmě hračky a pokud mi nějaká padla do oka, tak jsem se ji snažil získat třeba i pláčem. Jak se tak dívám s odstupem času okolo sebe, můžu říct, že dnešní děti jsou úplně stejné jako jsem byl já. Čas her však pomalu končil a já se byl poprvé podívat do školy. Abych se přiznal, koukal jsem jako blázen na tu spoustu nových věcí kolem sebe. Paní učitelka se mi velice líbila, a tak jsem se do školy začal těšit a neustále se díval do kalendáře, kolik dní ještě zbývá do začátku školního roku.
S nástupem do školy se začal měnit i můj pohled na svět a na život. Už jsem nepohlížel na hračky, ale začal jsem se dívat na svět jinýma očima. Viděl jsem věci dobré i zlé. Viděl jsem, jak zákeřná dokáže být smrt, ale také jsem viděl, jak se rodí nový život. Je toho spousta, co jsem za ta školní léta viděl, i když ne všemu jsem porozuměl.
Jak tak člověk dospívá, ze všeho nejvíc mu do oka padnou osoby opačného pohlaví. Zjistí, že holky jsou docela pěkné a nejsou zase až tak hloupé, jak je viděl dřív. Prožití první lásky, kdy se díváte jeden na druhého zamilovanýma očima je neskutečně krásné. Zorničky se zúží, roztřese se vám hlas a při prvním polibku zavřete oči. Když je zase otevřete, zjistíte, že se díváte do očí nejkrásnějšího stvoření na světě.
Ne všechny věci okolo mne byly tak krásné, jako první láska. Musel jsem se podívat taky do budoucna a rozhodnout, co budu dělat dál. Některé věci a události se v životě stále opakují, a já už věděl, co mě čeká. Byl jsem se podívat do nové školy a byli nám představeni noví učitelé. Nedíval jsem na ně očima prvňáčka, kterému bylo vše cizí a nové, ale očima kluka, který ví, co ho asi čeká.
Kdybych viděl věci okolo sebe tak, jak je vidím teď, asi bych tu dnes neseděl a nepsal tuhle slohovou práci. Obor, který jsem si vybral, byl čtyřletý, ukončený maturitou. Více než škola mě však zajímali kamarádi a kamarádka. Tak se stalo, že jsem neprošel do dalšího ročníku a musel jsem nastoupit do učení. Studentská léta rychle utekla a já viděl před sebou dva roky temna. Dostal jsem povolávací rozkaz. Koukal jsem na nejdelší jízdenku na světě a v očích měl slzy. Kdo tohle zažil, ví, o čem mluvím. Ty pocity se nedají popsat, to se musí prožít.
Když jsem narukoval k vojenskému útvaru ve Zvolenu, díval jsem na všechno dění kolem očima plnýma strachu a hrůzy z toho, co mě čeká. Opět jsem byl jako prvňáček, jenže tentokrát vystrašený, plný smutku a nejistoty. Nic horšího jsem za svůj život nezažil. Díval jsem se na kamarády ve zbrani, kteří na tom byli stejně jako já. Dva roky jsme drželi spolu a pohled v mých očích se opět změnil. Už to nebyl pohled kluka, ale muže. Viděl jsem lidská utrpení, radost, bolest i štěstí. Díval jsem se do tváře smrti a poznal, jak těžce se s ní člověk vyrovnává. Podívám-li se na tu dobu po sedmnácti letech, musím přiznat, že všechno zlé je pro něco dobré. V životě občas nastanou zlé časy a já si vždy říkám: "Zažil jsi už horší a přežil jsi to. Zas bude líp." Voda v řece Hron pomalu ubíhala a já se chystal na odchod do civilu.
Doma mě čekala manželka a můj prvorozený syn, který měl tři týdny. Když jsem přišel do obývacího pokoje a poprvé uviděl ten malý uzlíček, jak spokojeně spinká, rozhostil se v mém srdci krásný pocit štěstí, lásky a pýchy. A znovu se měnil můj pohled na svět. Teď jsem se díval očima otce, který chce pro své dítě jen to nejlepší. Za rok a půl se narodil druhý syn a při všech těch starostech a radostech jsem si ani neuvědomil, jak ten čas letí. Prožil jsem s nimi spoustu nádherných chvil. Viděl jsem je, když udělali první krůček a když občas ztratili rovnováhu, zase vstali a zkoušeli to znovu a znovu. Takových krůčků udělali v životě ještě mnoho. Často balancovali mezi výhrou a prohrou, ať už to bylo ve sportě, ve škole nebo v soukromí. Když prohráli, zase vstali a zkusili to znovu. Snažil jsem se dívat se na svět jejich očima a porozumět jim. Předávám jim svoje zkušenosti a snažím se ukázat jim, čemu se mají v životě vyhýbat. Jestli si vzali z mých rad něco do života, to se uvidí až po nějakém čase. Z malých kluků se pomalu stávají dospělí lidé a i oni se dívají na svět svýma očima. Možná jej vidí trochu jinak než tehdy já, ale myslím, že velký rozdíl mezi námi nebude. Jeden rozdíl tu však přece jenom je. Dnešní mladí lidé se setkávají na každém kroku se spoustou násilí, válek, teroru a nesnášenlivosti. Možná je to tím, že se svět zmenšuje a zprávy a informace z celého světa můžete mít na svém počítači nebo mobilním telefonu během několika vteřin. Naše generace neměla k dispozici takovou technologii, a tak jsme byli ušetřeni těchto negativních zpráv. Jestli je to dobře nebo špatně nemohu posoudit, ale zdá se mi, že dnešní mladí lidé jsou agresivnější, než jsme byli my.
Podívám-li se dnes do budoucna, jsem plný obav z toho, co nás čeká. Dnes jsou například tvrdé drogy zcela běžně dostupné a mládež je v neustálém pokušení je vyzkoušet. O alkoholu a kouření ani nemluvím. Podpora mladých manželů v jejich těžkých začátcích chybí a o nějakém bydlení pro ně nemůže být ani řeč. Státní pokladna je prázdná a každý z nás, včetně nemluvňat, dluží státu asi 60.000,- Kč. Až se dožijeme důchodového věku, budou důchody jen almužnou. Nikdo to dnes nemá jednoduché a s nikým se život nemazlí. Proto je potřeba v životě vidět i to pozitivní, co život s sebou přináší a radovat se z každodenních maličkostí. Dar vidění je nesmírně vzácný a ne každý má to štěstí, že se může radovat z krásných věcí kolem sebe.