Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Páni! Koukej! To je, co?!" Poslední dobou se ke mně hrnou tato slova doslova proudy. Ptáte se odkud? Odevšad! Slyším je ve škole, na ulici, doma, na tréninku nebo dokonce i v televizi. Na každém rohu slyším "Hele, představ si..." nebo "No ne, ono to fakt funguje!" a pak zase "Nemohu věřit vlastním očím!" Nikdy jsem se tímto fenoménem nezabýval dost důkladně nebo jsem ho dokonce ani nevnímal, ale minulý měsíc jsem při hodině literatury zničehonic narazil na tento aforismus a uvědomil si, jak moc se vlastně všemu divíme a co nás všechno nepřekvapí. Je to až neuvěřitelné, kolik věcí, událostí či lidí nás dokáže překvapit během jediné krátké hodiny! Ba co víc, během pouhé minuty. Ale jak dlouho se vlastně dokážeme ještě divit? Budeme se snad divit donekonečna?

Těžko říci, kde má "divení se" svůj počátek. Mohlo by to být už tehdy, když Bůh stvořil svět. Však si představte, jak se asi Adam musel divit, když mu do klidného ráje spadlo z nebe něco jako Eva.
Nebo půjdeme jiným historickým pramenem až do oné doby, kdy mimozemšťané zanechali na této planetě omylem zárodek primitivního života, aby se poté po několika letech vrátili a nestačili se divit, co to tu vyrostlo.
Těchto teorií lze najít milióny. Každý národ, každé náboženství má tu svou, a to jednu více udivující než druhou. "Divení se" ovšem můžeme pozorovat během celého historického proudu času. Římané se divili... Řekové se divili... Egypťané se divili... A jak taky všichni skončili! Tak kdy se konečně už přestaneme divit?

Divit se něčemu je vlastně přirozená reakce na něco, co nás nějakým způsobem překvapí či vyvede z míry. Diví se takřka každý. Je jedno, jestli je ten člověk sebechytřejší či hloupý jak poleno, protože stejně se nakonec bude divit. Divit se dokonce může třeba i zvíře nebo jakákoliv živá bytost na této či jiné planetě. Z toho vyplývá, že "divení se" je vlastně známka toho, že žádný člověk či jiný živočich není vševědoucí a že nikdo nedokáže předvídat všechny události, které se stanou či nestanou. Samozřejmě existují věci, jako je třeba "teorie pravděpodobnosti", ale už samotný název této teorie nám říká, že se jedná pouze o pravděpodobnost, nikoliv o jistou a jasnou věc.

A čemu se to vlastně divíme? Důvodů je nepočitatelně. Divit se můžete spolužákovi, jenž řekl nebo právě pronesl něco "velmi chytrého" a vlastně tím vyřkl něco jako "Hele, koukni, jak jsem blbej!" Nebo se můžete divit třeba tomu, že chleba, který je z jedné strany namazaný máslem, vždycky dopadne na tu "bohatou" stranu. A taky tomu, že ta sousedova kočka dopadne vždycky na všechny 4 nohy, když ji omylem shodíte z poslední patra paneláku. Jinak se taky můžete podivovat nad tím, že vám stále chodí účty z finančního úřadu, i když přece všechno platíte tak poctivě, jak jen to jde. Ale potom žasnete ještě více, když vám na dveře někdo zaklepe a představí se jako exekutor. Zkrátka, divit se můžete prakticky čemukoliv. Dokonce i tomuto článku byste se mohli divit, kdyby to ovšem nebylo zakázáno samotným autorem pro zachování důstojnosti.^*

Poslední dobou se ovšem setkávám se zcela odlišným typem "divení se". Jedná se o sarkastické či ironické divení, jež má za úkol zesměšnit či jiným způsobem shodit něco, co někdo pronesl. Nejčastěji se setkávám s frázemi jako "Nepovídej!" nebo "Ne, vážně?" a taky "Fakt, jo?" Na jednu stranu mě to připadá poměrně normální způsob, jak vyjádřit někomu, že už by si mohl nechat "tyhle" věci pro sebe, ale zase na druhou stranu mě udivuje, jak často se této sarkastické verze užívá. A nemyslím si, že je to proto, že bychom mluvili o věcech, které nikoho nezajímají, ale je to tím, že se z divení stal fenomén, který prostě nelze zastavit. Takže pak vlastně ani není udivující, že se stále je čemu divit. Vždyť my se vlastně přestat divit ani nechceme...

Stejně mi ale hlavou běží myšlenka o tom, kde je konec všech těch udivujících se věcí. Přece jich nemůžete být nekonečno! Nebo snad ano? Už jsme si přeci řekli, že se diví každý - bez rozdílu inteligence, pohlaví či živočišné schránky. Dokonce jsme si i ukázali, že se lidé diví už od pradávných časů, kdy se pořádně ještě nebylo ani čemu divit. A stejně se vždycky něco našlo, co dokázalo někoho zaskočit či překvapit a vyvolat onu udivující reakci. Asi se holt budu muset smířit s tím, že divit se je asi tak stejně přirozené jako myslet a mluvit. Tomu už se nelze ani divit. Nad tím lze jen žasnout!

^* Poznámka autora: Musím vás důrazně upozornit, že pokud se právě divíte či jste se během čtení mého článku divili, porušovali jste zákon 1.45.1 - Pro zachování důstojnosti (platný od roku 2012) a měli byste proto být náležitě potrestáni dle vyhlášky 1.54.2 (vydáno roku 2012). Ovšem tento zákon je tak absurdní, že je až udivující, že lidé dočtou tuto poznámku až do konce.