Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jiří Voskovec kdysi řekl, že domov je místo, kde si člověk může pověsit svůj klobouk. Toto líbivé přirovnání může splňovat třeba i taková umaštěná hospoda kdesi v zapadlé uličce. Klobouk si tam můžete pověsit na hřebík vyčuhující ze zdi. Činit tak může třeba jen, aby klobouk nebyl při barové rvačce vyzdoben cákancem od piva, krve, či snad průstřelem. Takové místo, by moc lidí nepovažovalo za domov. Já bych razil bližší přirovnání. Byl by to domovský přístav, kde bych bez rozpaků mohl přirazit svojí kocábkou, kde bych zůstal jak dlouho se mi zachce.
Domov není jen nudná zimra, dobrá leda tak k přenocování na zastávce mezi každodenním putováním světem. Já mám to štěstí, že moje zázemí je příjemné, harmonické a ne rozhodně nudné. Nejniternější podoba mého domova je můj vlastní pokoj, jak krásné je mít něco opravdu vlastního, něco, na čem se můžu podílet, upravovat a zkrášlovat si to dle vlastního obrazu. Polička sem, obrázek tam, rádio přemístit do druhého rohu, televizi si trochu natočit a je hned líp. Takto lze nahlížet na věc prostým letmým pohledem. Správný domov je však víc, potkávám zde známé tváře, které mě chápou, rozumí mi, dokáží poradit, povzbudit a v neposlední řadě mají stejný smysl pro humor.
Většinou máme svůj domov rádi a někteří by se ho nevzdali, nepřestěhovali by se ani o ulicí dál, kdyby museli. Jak praví přísloví: "Můj domov, můj hrad," stačí se jen podívat na zprávy; výstavba je fenomén, je to hnací kolo hospodářství, však někdy se musí i bourat. Když dojde na domovy, často se to neobejde bez vzteku a slz těch, kteří museli jít pryč, protože region potřeboval novou továrnu.
Osud si někdy s člověkem dokáže hezky zahrát. Je spousta těch, co odešli do zahraničí. Ať už tam hledali práci, štěstí, životního partnera; šli či utíkali dobrovolně či z vůle jiných, někdy i ze zlovůle. Tito lidé odcházeli do jiného prostředí, jiné společnosti a pokud se zde rozhodli zapustit kořeny, naráželi na neznámo, které museli vstřebat. Spousta lidí odchází za prací do zahraničí, hledají zde výhodnější plat, pracovní podmínky či lepší pracovní uplatnění. Snad nejtěžší cestu měli emigranti, kteří se znepřátelili státním režimům. Museli vzít nohy na ramena. Někdy odcházeli čestně po osvětlených cestách s hlavou pyšně zdviženou, jindy udýchaně kličkovali pod kulometnou palbou a byli rádi, že vyvázli se zdravou kůží. Těmto utečencům a emigrantům vyrval osud domov rovnou z náruče a hodil je do víru leckdy neznámého světa.
V neposlední řadě vzpomeňme na ty, kteří nespočinou na trvalejší dobu nikde. Kromě kočovných cikánů, trampů, bezdomovců mám na mysli takové, kterým to nedovoluje jejich povolání či vnitřní neklid, který se jim neustále opírá do zad jako vítr. Ať to jsou váleční zpravodajci, novináři, dispečeři logistických společností, literáti či manažeři podlehnuvší dalšímu fenoménu hospodářství a to "rotaci kádrů".
Každopádně každý má či aspoň měl domov, ať to byl byt v činžáku, skmot, vila, pokoj v podkroví, či staré rodinné sídlo. V hlavách si nosíme každý své ideály o domovu, ať jsou kladné, záporné, takové či makové, perníkové či povidlové.