Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Je všechno, co řeknou dospělí, pravda? Nejspíš ano. I když si to teď neuvědomujeme, později (až i my budeme dospělí) přijdeme na to, že nám nelhali. Třeba nám řeknou, že až budeme velcí, tak jim ještě budeme vděční za jejich výchovu a že na nás byli takoví, jací byli. My jim samozřejmě odvětíme: "No to teda v žádném případě". A až budeme moci, tak od nich rychle vypadneme, abychom už nemuseli poslouchat ty jejich "kecy" a bláboly.
Ale už v té chvíli si někteří uvědomí, že ZASE mají pravdu. Skoro vždy mají pravdu, ať se nám to líbí, nebo ne. Protože až vyrosteme, budeme se k nim rádi vracet. A pro co? Zas pro radu nebo utěšení, poněvadž nám něco nevyšlo a teď si nevíme rady. A ty jejich bláboly a hlouposti, co nám kdysi nakukali, se vlastně promění ve skutečnost. Takže nad námi zase vyzráli. A z toho vyplývá, i když jim teď nevěříme ani slovo z jejich řečí, v budoucnu se z nich ještě rádi poučíme. Proto bychom je měli pořádně poslouchat, aby nám z těch pouček a kázání neuniklo ani jediné slovíčko. Ale i přesto se někdy můžou mýlit. Nikdy neříkej nikdy.
Máme právo jim teda odporovat? No zkusit to můžeme. I když nám zas budou neustále říkat, jak jsme drzí a co si o sobě vůbec myslíme. Že dokud nás budou vychovávat a živit ONI, tak budeme poslouchat. A tak dále, a tak dále... Ale vždy můžeme využít slova proti. Můžou se splést. Přece jen je trošku odlišná doba a jsou taky jen lidi (a ti se pletou). Když byli malí oni, neexistovaly žádné super vymoženosti techniky, ještě se stály o Vánocích fronty na banány, byly tři druhy jogurtů... Přeci jen je to dnes odlišné. To znamená, že když se jim zase stane něco s mobilem a my jim jako vzorné děti chceme říct, že stačí dvakrát zmáčknout tlačítko zpět, můžeme mít pravdu i my. Ale co na to oni? Ne! Oni se mýlit nemohou. Je to určitě takhle a takto. Nakonec zjistí, že opravdu stačilo jen stisknout šipečku a je po problému. Takže kdo měl tentokrát pravdu?
Proč se vlastně generace od sebe oddělují? Protože si myslíme, že se nemůžeme zabavit společně. Vždyť ti staří mají úplně jiný smysl pro humor. Ani neví, že se dá zabavit posloucháním písniček nebo jen tak chodit po městě, ne nějakým přiblblým vyprávěním příběhů z mládí a hraním trapného "Člověče, nezlob se!" nebo zastaralých šachů, nad kterými sedí celou věčnost a ještě je to stále baví. Ale i my bychom si měli uvědomit, že i u povídání historek z jejich dětství nebo z kolejí může být veselo. Je tomu tak. Zkuste si někdy se svým otcem sednout a zahrát karty nebo dámu. Anebo si sedněte se svými prarodiči a zahrajte si to nestárnoucí "Člověče, nezlob se!". Začne vás to bavit. Čím víc lidí se posadí okolo stolu, tím větší zábava. Potom si můžete uvařit lipový čaj a usrkávat ho při malém světýlku a při vyprávění dědečka, jak poznal babičku. Je to napínavé, záživné a i sranda. Takže po tom všem, proč bychom se měli bavit odděleně? Nemusíme! Můžeme si vyjít na túru apod. Vždyť dříve byly tancovačky pro všechny dohromady. Dneska starší mají bály s dechovkami a mladší diskotéky s technem.
Čím více uběhne let, tím více jsou od sebe generace vzdáleny. Pořád se vzdalují dál a dál a dál. Neříkám, že bychom měli pořádat společné zábavy se společnou hudbou, protože by to ani nešlo. Ti by tam chtěli to a ti zas ono. Každý už je navyklý na tu svou. Ale občas si posedět a zůstat spolu a spolu se i zabavit. Víc bychom se k sobě přiblížili. Víc bychom si rozuměli. Měli bychom spolu lepší a hezčí vztah a vzájemnou důvěru.