Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Člověk od narození je odsouzen žít, leč záleží na něm, jak ten život bude brát. Ovšem jako mimino o něm nemůže rozhodovat, takže první kroky mu řídí spíše rodiče. On nemůže říct, že mu nic nechutná, že nikam nechce jít, až když začne mluvit, může začít odporovat. Pochopitelně i křikem lze nesouhlasit, nicméně někdy dítě křičí, i když je vše zalité sluncem. Vztekáme se pak i my, ne že bychom tím chtěli vyjádřit soucit, ale být probuzen takovým děsivým křikem je horší, než když vám vystřelí kanón přímo u ucha.

Postupem let již dítě vnímá svět svýma očima, ve školním věku už začíná mít základní funkce a možnosti. Umí dát najevo odpor i lásku. Umí se učit novým věcem a poznat ty, které se mu skutečně nelíbí. Již může pomalu samo chodit ven bez společnosti rodičů, pamatuje si adresu a ví, jak vypadá ta věc, přes kterou má přejít.

K závěru základní školy a na vrcholu puberty už je dítě prakticky dospělé, musí se v tu chvíli rozhodovat o svém budoucím životě, o své profesi, která život moc ovlivní. Někdo si vybere správně, ale někdo ještě nevyrostl, nevyzrál a pozná to, až když vystuduje, kdy už ale bývá pozdě...
Ovšem je skutečně pozdě? V životě lidském není nikdy pozdě začít něco nového a jít si za tím hrdě a nebojácně, utvrzovat sebe samého, že něco dokáže a může, že není obrostlý mechem a nežije jen proto, aby přežil.
Někdo, kdo si vybral správně, se rozhodně studovat ještě dál, a někde je to i nutné. Chce být bakalářem, magistrem nebo snad i doktorem, ale záleží vůbec na titulu? Přinese nám to i něco jiného než onen pocit, že jsme nadřazení druhým lidem bez titulů či s nižším vzděláním? Někdo té výhody využije, někdo ne. S titulem člověk lépe sežene práci, ale najdou se i tací, kteří ani s titulem neprorazili.

Ve věku středním je člověk opravdu zralý, studia má většinou dokončená a hrdě postupuje v kariéře. Jde si za svým a touží to někam dotáhnout, což je mu odmalička vštěpováno do hlavy a on ani netuší, jak moc se mu tím vymývá mozek a stává se kariéristou, i když by třeba toužil po něčem jiném. Člověk se stává otrokem svých příbuzných a práce, čeká se od něj mnoho.

Peníze v dnešním silně materialistickém světě jsou pro každého důležité, pro mladíka i starce. Leč na konci života, ke stáru, peníze nejsou, minimálně podle našeho státu, až tak třeba: "Kdysi bral statisíce a teď mu musí stačit těch pár desítek, musí svůj životní styl změnit, pokud mu jej sami nezmění nemoci, ke kterým je starší člověk náchylnější..."
A přesto, ač mají důchodci sami málo, rozdávají své peníze vnoučatům nebo v horším případě různým podvodníčkům, kteří spoléhají na jejich bezbrannost a potřebu vypovídat se. Tváří se jako vlastní a z peněženky jim přitom tahají peníze. Některým dříve narozeným je to už skoro jedno, komu ty peníze dají, stejně zanedlouho zaklepou bačkorami a vše pro ně ztratí svou hodnotu a smysl. Jejich příběh skončí a tím i jejich život, už nebudou existovat, ačkoliv jejich osoba nikdy nebude zapomenuta či vymazána...