Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Složité, odlišnými názory propletené téma, které přinutí každého člověka k zamyšlení.
Je to až neuvěřitelné, ale i v předešlém století by s adopcí děti do homosexuální rodiny každý živáček nesouhlasil nebo neměl minimálně odvahu projevit svůj odlišný názor. Homosexuálové bývali nenáviděni, lehkým terčem nenávisti.
V současné době ale panuje odlišné století, jiný politický režim, psychika lidí se neustále vyvíjí, což je nesmírně obdivuhodné si dokázat přiznat a přizpůsobit se.

Jedinec se ovšem nehledá tak těžce jako jehla v kupce sena, opak se v tomto případě stává pravdou. Dospívající homosexuál se cítí nenáviděný, neustále středem sporů. Je opravdu tak složité si uvědomit, jak musí ojedinělá osoba v homofóbní společnosti trpět? Je opravdu nutné hledět na osudy ostatních lidí?

Když už jedinec najde v životě to štěstí, že objeví osobu, která ho podporuje, věří mu, dodává mu denně důvod, proč vyjít a nezlomit se, je samozřejmé, že chce s daným člověkem sdílet rodinu, být obklopován malými dětmi a vidět je ve své společnosti vyrůstat. Být jim oporou po boku se svou polovičkou. To malé nebohé a osamělé dítě v sirotčinci, toužící po poznání svých nadcházejících pěstounů - rodičů, lidí s obrovským srdcem -, neřeší, zdali bude obklopeno dvěma maminkami, dvěma tatínky či maminkou a tatínkem. U všech se bude cítit lépe než ve společnosti sociální pracovnice, učitelů a neznámých lidí, kteří se mu snaží dělat dobrou společnost.

Každý druhý touží po světovém míru, po světě bez válek, ale jak mohou toužit po tak velkolepých událostech, když se ani nedokáží smířit s banalitou, jakou je adopce dětí mezi páry stejného rodu?