Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jako se v zimě staví sněhuláci a klouže po zamrzlých kalužích, stejně tak se v létě chodí na houby. Na rozdíl od předchozích radovánek se tato vyznačuje jakousi duchovností a povznešeností. Sběrač je uprostřed nádherného kusu přírody pohroužen ve své myšlenky a přání. Nic jej nevyrušuje, snad jen výkřiky šťastných nálezců. Tím se ovšem ještě rychleji rozběhnou myšlenkové pochody a snaha o nalezení úlovku je ještě větší. Právě z těchto důvodů mám houbaření velmi rád. I když to samé se nedá říci o houbách samotných.

Není nad to vyjít si s přáteli na houby. Čerstvý vzduch, krásné stromy a zářící slunce. Ale ono to není jen nějaké sbírání, je to vlastně soutěž. Hraje se o to, kdo najde první hřib, kdo jich bude mít nejvíc, kdo nasbírá více druhů...

Prolézáme stovky metrů houštin, hledáme v těch nejtemnějších lesních zákoutích. Nedáváme najevo svou radost z nalezených hub, aby sem snad nepřichvátal nějaký další sběrač a "nepomohl" nám s nimi. Nedbáme na škrábance způsobené ostružinami, na popálení od kopřiv. Je nám jedno, že se šplháme strmě do kopce a zase se vracíme zpět do údolí. Tohle všechno jsme schopni vytrpět bez nejmenšího zármutku nebo zoufání. A to jedině proto, že doufáme. Doufáme v tamty malé smrčky, tu vysokou trávu. Tam někde se určitě skrývá onen "poklad". A i když dojdeme na ono místo a nic nenalezneme, stejně doufáme v místo další, ještě vzdálenější. A tak to jde dál a dál, až konečně najdeme tolik vytoužené a vyprošené houby.

Proč stejně nedoufáme i v životě? Proč se nám nechce šplhat a zase sestupovat? Zkusme to. Napoprvé to třeba nevyjde. Možná ani napodruhé. Ale když to nezkusíme, ničeho nemůžeme dosáhnout.