Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Psát sloh na toto téma je svým způsobem hrdinství. Jak se dá psát o něčem, čeho je dnes na světě tak mizivě málo a čemu se každý ze své pohodlnosti spíše vyhýbá. Názorných příkladů, které bych zde mohla použít, je méně a méně. Dokonce je těžké najít je i na Internetu, natož ve svém okolí. Navíc, jak se dá vlastně správně psát o něčem, co pro každého znamená něco úplně jiného. Každý hrdinský čin má pro každého z nás úplně jinou váhu, každý na něj hledí z jiného úhlu. Pro někoho je hrdinství něco, s čím se nikdy nesetkal, pro někoho už jen to, že ráno dokáže vstát z postele. Někdo ho dokonce bere pouze jako slovo z pohádek a příběhů, kde se princové a rytíři honili za slávou a hrdinstvím. Ale není to rozdílná váha tohoto slova, co z něj dělá v dnešní době tak málo vídanou a ojedinělou skutečnost. Ale kde hledat důvod? Kde hledat důvod toho, že hrdinství mizí z našich životů, a nikdo se s tím nesnaží nic dělat. Toto téma skýtá více otázek než odpovědí, více otazníků visí nad tím vším. Většina lidí si pro svou pohodlnost řekne, že není v jeho silách s tím něco udělat. Že jediný člověk nemůže změnit tohle vše. Má pravdu? Možná ano. Ale co kdyby si tohle řekl úplně každý. Kam bychom se dostali, kdyby vymizel i ten malý zbyteček hrdinství, který tu mezi námi ještě je.

Jdete po ulici, ohlížíte se, bojíte se zajít do uliček, kde se to nehemží lidmi, a jediné, co je středem vaší pozornosti, je kabelka nebo jakákoli jiná cenná věc. Ale čím to, že je to poslední dobou horší a horší? Tento problém tu byl vždy, už od samých začátků se civilizace potýkala s lupiči, hrdlořezy a zloději. Vždyť i většina pohádek, na kterých jsme vyrůstali, se neobešla bez správného loupení a jiných zákeřností. Nebýt toho, rytíři by byli bez práce a o hrdinech bychom nemohli ani číst. Dnešní doba je vlastně s pohádkami téměř identická. Všude kolem nás jsou lidé bohatí a vlivní, kteří řídí všechno, a jsou tu i lidé chudí, kteří se sotva uživí. Bohatí lidé vládnou, a chudí pracují. Všude je plno peněz, pokladů a samozřejmě i lupičů a hrdlořezů. Ale přeci jen jedna věc té dnešní době chybí. Pomalu nikde nenajdeme toho novodobého rytíře, jenž by byl ochotný proti tomuto bojovat, ať už jakýmkoli způsobem. A nejde tu jenom o hrdinství a slávu, pro kterou by to dělali. Nikdo nic nedělá, protože nikdo nemá potřebu nic dělat. Nic ho k tomu neláká, není za to žádná odměna. A to je ten hlavní problém. V dnešní uspěchané době, řízené počítači a vlivnými lidmi, kde peníze mají největší moc, má každý plno starostí jen se sebou a s tím, aby se uživil nebo aby si nahrabal co nejvíce. Ostatní jsou pro něj jenom figurky, pro které je ochotný hnout prstem pouze v případě, že z toho něco kápne. Každý denně kouká na zprávy, kde je takových případů plno, ale dokud se to někoho nedotkne osobně nebo se nestane něco v jeho okolí jeho blízkým, anebo nezačne mít strach o svůj vlastní majetek a zdraví, pouští to jedním uchem dovnitř a druhým ven. A to si myslím, že je největší chyba dnešní doby. Každý je tak sebestředný a ovlivněný vším tím okolo, že problémy ostatních pro něj neznamenají vůbec nic.

Ale zase na druhou stranu, nemůžeme tvrdit, že by to dnes bylo o tolik horší než dříve. Dříve se to akorát nemělo jak dostat do světa. V dnešní době Internetu, televizí a ostatních médií se mezi lidmi rozšíří úplně vše. Jenže tím nám tady vyvstává další otázka. Proč tedy hrdinů ubývá, když možností se jim každý den naskýtá více a více. Doslova na ně řvou, na každém rohu. Stačí trochu vytlačit tu sebestřednost i lhostejnost vůči ostatním a rozhlédnout se. Možná ani to není potřeba, není potřeba se rozhlížet. Stačí jít po ulici, trochu se porozhlédnout a zjistíte, že možností, jak ze sebe udělat hrdinu, je všude více než dost. A nemluvím o činech jako zachránit něčí život, vytáhnout někoho z hořícího domu nebo z vraku auta. Mluvím o činech, jež i přes to, jak jsou lehké a nezaberou více jak 5 minut, dokáží tomu druhému zlepšit celý den. Stačí se tolik nehnat za vlastním zájmem, zpomalit, a hned se vám otevírají možnosti pomoci druhým. Vždyť bohatě stačí pomoci někomu do schodů, převést starého člověka přes silnici nebo jen někomu přidržet dveře či pomoci s taškami. A nedovedete si představit, jak dobrý pocit z toho budete mít vy i ten, komu jste pomohli. Zvlášť pro staré lidi je toto důvodem k radosti. Vidí, že se o ně alespoň někdo zajímá, že je nepřehlížíte a nejsou vám přítěží. A to je přesně ono. Už jenom to, že uděláte radost starému člověku nebo někomu pomůžete, i když jen s takovouto maličkostí, to je hrdinství. Bohužel, v dnešní době - kdy každý čeká za vše odměnu a nehrábne, když za to nic nedostane - i těchto malých případů ubývá...

Dalším krásným příkladem lidské lhostejnosti jsou poslední dobou více a více médii rozšířená videa, na kterých se děje bezpráví a ubližování přímo na ulici, kde jsou stovky lidí. Na ulici někdo trpí pod ranami od cizí, většinou vícečetné party a lidé kolem bloudí jako navedené ovce, bez nejmenšího zájmu procházejí kolem, jako by se nic nedělo. Co všem brání vybočit z řady, vystrčit hlavu z davu a zasáhnout? Je to strach nebo lhostejnost, nenávist vůči ostatním či zkrátka jen spěch, který brání v tom cokoli udělat. Jde prostě jen o to, že nemají důvod. Nemají důvod něco udělat. Není to jejich známý, nebudou mít z toho nic, snad kromě pár modřin, takže proč to vlastně dělat? Proč to dělat, když to jen ublíží. Takový pocit mají všichni, kteří kolem prochází. To je důvod, proč nežijeme jako v pohádce, proč tu nemáme hrdiny. Nikdo nemá nutkání pomoci, nikdo nestojí o ten krásný pocit z toho, když někomu pomůže. Penězi a vlastními zájmy zaslepené ovce s kamenným srdcem a jasným cílem před sebou. Tak bych charakterizovala dnešní společnost. Bohužel těch, kteří to tak nemají, je tak málo, že ani nejdou charakterizovat.

Ale i přes to všechno se čas od času objeví někdo, kdo nepomáhá pro peníze, pro slávu ani pro svůj prospěch. Kdo prostě pomůže, když k tomu má možnost, a nečeká odměnu. Který to nedělá pro sebe, ale pro druhé. Pro kterého je cizí úsměv a radost více než peníze a vlastní prospěch. A právě díky těmto lidem ještě neztrácím naději v to, že se něco změní. Vidět čas od času někoho, kdo se nebojí vykročit z řady ovcí a zasáhnout. A nemusí vždy vsázet svůj život. V dnešní době je velká oběť i to, když obětuje jen svůj čas nebo peníze.
Jdou-li lidé po ulici s krásným pocitem, že si nesou tučnou výplatu, v hlavě si již spřádají plány, jak s ní naloží. Nenajdete však skoro nikoho, kdo by měl v těch plánech zakomponovanou peněžitou pomoc někomu, kdo to potřebuje, kdo si to zaslouží. Lidé jdou po ulici, potkávají bezdomovce, a jen tiše projdou s myšlenkou, že takový nuzák si pomoc nezaslouží, že měl svoji šanci a promrhal ji. Ale nikdo neví, čím si ten člověk prošel, jaká je jeho minulost. Nikdo neví, co se mu přihodilo, co ho vyhnalo do nemilosrdných ulic. Ne vždy to musí být jeho vinou. Ale na to už se přeci nikdo neptá, nikoho to nezajímá. Vidí prostě otrhance, jenž prosí o jakoukoli pomoc, a rovnou, bez nejmenšího soucitu nebo ochoty pomoci, ho odsoudí jako ubožáka, který promarnil svoji šanci a prohrál svůj boj se životem. To je další ukázka toho, jak kamenné umí lidské srdce být. Nikdo se nepozastaví, nezamyslí nad tím vším. Každý se jen žene za svým a nějaký ubožák mu přeci nebude kazit nebo brzdit jeho jasnou cestu za úspěchem a vlastními zájmy.

Blížím se k závěru a hledám, co pozitivního bych mohla napsat, aby tento sloh nepůsobil tolik pesimisticky. Ale hledání je to docela marné. Bohužel už i ti, kteří si svou hrdinskou cestu zvolili, například lékaři nebo policisté, ztrácejí v očích ostatních důvěru. Slýcháváme o lékařích, kteří nejsou bez pořádné peněžité odměny ochotni udělat nic, nebo o policistech, kteří přihlížejí bezpráví a zanechává je to v naprostém klidu.

Tento sloh zakončím slovy, že za vše špatné, co se okolo nás děje, si můžeme jen a jen sami. Lidé se stali obyčejným prodejným zbožím. A dokud mezi námi budou stále na prvním místě peníze a touha po moci a vlastním úspěchu, nikdy se nedočkáme toho, že budeme žít jako v pohádce.