Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jen málo lidí by si dokázalo představit, co pro člověka znamená být starý. Mladí lidé, kteří mají život ještě před sebou, se ani nezamýšlí nad tím, co vše s sebou stáří přináší, jak se staří lidé každodenně cítí nebo jestli jsou ještě šťastní.
Tak jako člověk musí jednou vyrůst, musí jednoho dne i zestárnout. Stárnutí je přirozený proces každého jedince. Po mnoha prožitých letech tělesná schránka chátrá a správná činnost organismu se s nabývajícími lety zhoršuje. Proto se nesmíme divit, že naše sousedka po 85 letech života nemůže chodit nebo má špatný zrak. Ani člověk není věčný, i on se během života opotřebuje...
Mnohá mládež si staré lidi představuje jako ty, kteří už vše prožili a za svůj život už mají vše za sebou. Pokud bychom měli na některé seniory pohlížet s úctou a tolerancí, tak určitě kvůli tomu, že mají mnoho zkušeností. Proto je dobré si nechat pradit od staršího člověka, který už si na mnohé věci dává pozor. Protože lidé nejsou ve stáří moudřejší, ale jen opatrnější. S žádným z nich bychom neměli jednat o nic hůř než s jakýmkoli jiným člověkem. To že jsou staří neznamená, že nejsou lidé jako my. Mají právo prožít spokojeně svůj život.
Těžko by si tohle mohli myslet, když jim nikdo nepomůže ani s nákupem, který s sebou vláčí v síťované tašce nebo když je nikdo z lidí nepustí sednout ve veřejném dopravním prostředku, když jedou na oční prohlídku nebo k lékaři. Kolikrát jsem viděla nejednu starou paní, která celou cestu v autobusu stála na svých rozechvělých nohách a opírala se o hůl, aby neupadla. Přímo vedle ní sedělo několik mladých kluků, ale dívali se na ni, jako by jim příliš vadilo, kdyby ji pustili sednout. Když autobus zastavil, stařenka se chystala vystoupit a pomalu sestupovala ze schodů, opírajíc se o svou hůl. Ale lidé za ní byli z čekání nervózní a poté ji dav valící se z autobusu div nepřeválcoval. Ubohá paní si poté musela myslet, že je všem na obtíž nebo že všude překáží. V tomto věku je pro staré lidi důležité ocenění a to jim určitě neprokážeme tím, že pro ně zajistíme pobyt v domově důchodců nebo že si jich vůbec nevšímáme. Musíme jim dokázat, že nejsou zbyteční a že je dokážeme pochopit. Měli bychom tolerovat jejich názory a to i když jsou často odlišné.
Samozřejmě že každý člověk, který oslavil své 75. narozeniny, nemusí chodit o holi nebo každý týden navštěvovat lékaře na prohlídkách svého zdravotního stavu. Jsou lidé, kteří už mají nějaká léta života za sebou a jsou stále plní energie a chuti do života. Ve svém věku mohou sportovat nebo i chodit dlouhé trasy pěšky. Je smuté, že jsou i někteří staří lidé, kteří jdou ve městě pomalu po chodníku o berlích, ale když vidí, že jim ujíždí tramvaj, hbitě složí hole do podpaží a utíkají přes celé náměstí, jen aby stihli nastoupit. Upřímně doufám, že takových lidí není mnoho. Všichni nedovedou své nemoci jen předstírat, většinou je jejich pomalá chůze oprávněná.
Staří lidé mají po svých zkušenostech jiný pohled na svět. A někdy je těžké tolerovat někoho, kdo vám vyčítá, že jste se nenarodili o půl století dřív, že jste nezažili to, co zažili oni. Pořád se ve svých myšlenkách vrací do minulosti a vzpomínají na doby, kdy byli také mladí. Poté vše srovnávají s dnešním světem a s dnešní mládeží. Trochu si na ně zastěžují, někdy oprávněně, jindy neoprávněně, a poučí je, že za nich bylo vše jinak. Ještě horší je, když staří lidé nemohou nikomu důvěřovat nebo nemají nikoho, kdo by je měl rád. Zoufají nad dnešním světem plném bezohlednosti a nepochopení a propadávají pocitu osamění, odcizenosti a osamělosti. Je to velice smutné a to nejen u seniorů...
I ve stáří by lidé měli žít šťastně a spokojeně se svými rodinami, které je mají rádi. Neměli by být ani nepochopení, ani osamělí a ani by si neměli myslet, že jsou na obtíž. Také jsou to jen lidé a také jim bylo dvacet. Kdysi.
My mladí, kteří máme životy ještě před sebou, jednou poznáme, co je to být starý člověk. Ovšem budeme-li mít štěstí.