Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Při vzpomínce na dětství se mi vybaví spousta věcí. Ale kniha a čtení? Ne, to určitě ne. Nyní je to moje láska, ale v žádném případě tomu tak nebylo odjakživa. Dokonce, myslím, byla doba, kdy jsem čtení nenáviděla, i když dnes svou averzi nemůžu pochopit.
Mám mladší sestru. Člověk by řekl, jak je to báječné, ale není. Alespoň ne vždy. A v mém případě - v dětství - to určitě bylo špatné. Sestřička byla benjamínek a kromě milionu jiných věcí ráda četla a já to samozřejmě měla stále "na talíři". Říkali: "Proč nečteš a radši se díváš na televizi? Proč? Vidíš, to sestřička si támhle hezky čte a jak je hodná!". Tyhle věty mě měly přimět k lásce ke knihám. Asi jsem zvláštní, ale přiměly mě ke všemu možnému, jen ne ke čtení. Sice jsem třeba někdy během prázdnin přelouskala "Ošklivé káčátko" nebo jemu podobná díla, ale nebavilo mě to a nic to ve mně nezanechalo. I když s odstupem času si říkám: Co bych si z Ošklivého káčátka vlastně chtěla odnést? Jenže dospělí na to tenkrát měli jiný názor a já ho chtě-nechtě musela akceptovat...
Kdy nastal ten radikální zlom? Ta změna, otočka o sto osmdesát stupňů, kdy jsem začala literaturu milovat? Nevím. I když se moc snažím vzpomenout, paměť mi vzdoruje a nechává si tu událost, datum, místo pro sebe. A nutno podotknout, že ta změna byla opravdu velká. První kniha, jež jsem s chutí přečetla, byl Robinson Crusoe od Daniela Defoa. Možná to nemá žádný význam, ale možná ano, třeba mě něco v tomhle bezesporu výborném díle donutilo přehodnotit stanovisko a dát knihám ještě šanci. Pokud tomu tak bylo a v mém podvědomí proběhla taková diskuse, měla opravdu ohromné následky!
S těmi následky se potýkám dodnes a doufám, že to ještě dlouho budu smět dělat. Miluji knihy. Pro někoho je to odporná věta s absolutně nemyslitelným smyslem a věřte mi, že takové lidi znám. A od nich také slýchám, že jsem knihomol nebo ještě lépe, že to dělám kvůli profesorům. Jsou hloupí. Ze své vlastní zkušenosti by mohli vědět, že číst jen na něčí přání nelze, jinak by přece četli taky - aby splnili kvóty a neměli s češtináři problémy. I když možná to vědí, možná jsou hrubí právě proto, že čtu dobrovolně. Bohužel průběh těchto myšlenek nechápu a vůbec mu nerozumím - urážet někoho pro jeho vášeň? Trochu dětinské a nelogické, nezdá se vám? Ať se však snaží, jak chtějí, knihy mi nezoškliví. Na to nemají dost sil.
A co je mi vlastně po nich? Knihy mi dávají tolik, jsou pro mě absolutně nepostradatelné. Když mám splín, uteču ke čtení. Když mi není dobře, čtu. Když jsem unavená, čtu. Je to taková moje záchrana. Tam, v knihách, jsou příběhy, které mě vtáhnou, oslní, upoutají a nakonec zajmou. Jsem takovým jejich dobrovolným otrokem. Prožívám osudy hlavních hrdinů a někdy i těch úplně okrajových postav, ale vždy mi to dodá pocity, které bych jinak nezažila. Uznejte: Kolikrát za život vás svádí Faust, miluje Romeo Montek, jak často zachraňujete svět nebo třeba honíte masové vrahy? Myslím, že to zas tak obvyklé není. Ale díky knihám to můžete zažít kdykoli budete chtít.