Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Celý život, alespoň tak, jak si ho pamatuji od mých brzkých let, byl úzce spjat s povinností jménem škola. Z tohoto důvodu usuzuji, že můj život a škola jsou slova snadno slučitelná. A proto je pokládám za jednu a tutéž věc. Když nazývám školu povinností, netvrdím, že by pro mě znamenala něco nepříjemného. Ba naopak. A to hned z několika zcela pochopitelných důvodů.

Za první považuji to, co je nejspíš hlavním úkolem školy jako takové. Mám na mysli vzdělání, gramotností počínaje. Je přeci fajn umět si přečíst dobrou knížku, napsat kamarádce dopis, vědět, jak zaplatit v obchodě. O to větší satisfakcí byl pro mě okamžik, kdy jsem začala pronikat z širšího úhlu do věd exaktních, humanitních, přírodních. Jsem člověk poměrně ambiciózní a těší mě, když se moje snažení dobírá zdárných výsledků. Mám radost, když můžu věci, které mi škola dá, použít v běžném životě. Mám ale taky radost, když věci zkrátka jen znám a vím, že jsem zas o něco chytřejší...

Další věc, kterou nám škola bezpochyby všem dává, jsou přátelé. Každodenní kolektiv, který máme vedle sebe. Právě ten mě naučil a stále mě učí, jak vycházet s lidmi, jak navazovat nové vztahy a pěstovat vztahy staré. Jak se chovat k autoritám v podobě pedagogů a jak pomáhat spolužákům plachým a tichým začlenit se do třídní hierarchie a najít si v ní své místo. A to je kolikrát mnohem důležitější než hlava plná vědomostí.

Přesto mě dnes škola ubíjí a vysává ze mě veškerou energii. Odpírá mi věci, které bych tak ráda dělala. Jenže nemůžu. Škole totiž obětuji spoustu svého volna a na ostatní věci mi pak jednoduše nezbývá čas.

A proto se tak často ptám, jestli člověku stojí za to to každodenní biflování a nasávání informací. Neustálé stresy a noční můry z toho, jak to vlastně všechno dopadne. Ale vždy dospěji k názoru, že ano, stojí. Protože škola je a vždy bude základ života. Alespoň toho mého.