Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Když se zamyslím, že každý další den je vlastně taková má budoucnost, co je potom to za pět let? Daleká budoucnost? Každý člověk má pod pojmem budoucnost určitě jinou představu. Od doby, co jsem se narodila až po psaní této slohové práce, se změnila podstatná část mého života. Vyrostla jsem, i když ne moc. Chodila jsem do různých škol a poznala spoustu přátel i nepřátel. Někdy ale rozhodují o nás bez nás. Například mé jméno. Nevybrala jsem si ho já. To asi nikdo z nás. Já jsem ani netušila, že se budu dívat na svět a už jsem byla označena jako Nikola. Tím chci říci, že pokud se zamyslíme nad budoucností, musíme si uvědomit minulost.
Naše plány se postupem času mění. Mé se tedy rozhodně měnily a stále se mění. Je vůbec správné plánovat? Když vyslovím to slovo budoucnost, představím si takový tunel. Vím, že je to divné. Tmavý a dlouhý tunel. Je v něm plno překážek a stísněný prostor. A na konci tunelu je louka plná květin a svítí sluníčko. Nebe je čistě modré a květiny zase červené. Možná to značí mé oblíbené barvy. Při pohledu na tyto barvy mám pocit takové zvláštní čistoty. Ten tunel mi přináší myšlenku, která se popisuje velmi těžko. A v životě je to stejné. Pokud chceme mít krásnou a čistou budoucnost musíme přebrodit ten tunel. Musíme překonávat nástrahy, které na nás život přichystal. Nebát se a nevracet se zpátky na začátek. Myslím, že někdy to jinak nejde a stejně musíme začít od znovu. Ale proč? Je chyba v nás? V našem plánování? Na základě minulosti a přítomnosti plánujeme budoucnost. Ne vždy se podaří, ale tak to je. Máme-li z minulosti špatnou zkušenost, tak jsme si něco špatně naplánovali. Já vám teď nemohu říci, jaká budu za pět let ani za deset. Ale mohu vám říci, jaká bych chtěla být. Zamyslete se. Už jste si něco naplánovali a nevyšlo to? Možná kdybyste si nic neplánovali, dopadlo to lépe. Ale třeba to je pouze domněnka. Na něco přeci musíme svádět náš nepodařený čin. Co se týká života jako takového, já jsem třeba plánovaná nebyla. A život mé maminky se odvíjel zcela jinak. Určitě by chtěla chodit s přáteli na kávu nebo s fenou Dášou na cvičiště, než mě doma přebalovat.
Při pohledu na onen tunel mě napadá, jestli plány měním často. Je to dobře nebo špatně? To vám asi nepovím, ale řeknu vám, proč tomu tak je. Někdy od života očekávám trochu víc, než je možné. Můj problém je asi ten, že vždy začnu plánovat. To se zdá být vše v pořádku. Pak se toho tedy pustím a rychle skončím. Ano skončím. Čekám totiž, že to nějak dopadne samo. Asi je chyba si to takto ulehčovat. Z toho vyplývá, že budoucnost je takový můj strašák. Spíše malý strašáček. Pak se ocitám v bludném kruhu. Utíkám před minulostí a bráním se budoucnosti. Zní to divně, že? Myslím ale, že to vystihuji naprosto přesně. Pro malou představu vám uvedu příklad. Občas mě přepadá pocit něco si dokázat. Třeba zhubnout. Naplánuji si tedy, že od pondělí budu jíst pouze zeleninu a budu nadmíru sportovat. Mé pondělí vypadá takto: Ráno vstávám s pocitem, že za pár dní budu krásně štíhlá. Ve škole pak trpím hlady, doma si dám pouze mrkvičku a večer jezdím tak dvě hodiny na kole. To mi vydrží do středy. Při vážení zjistím, že mám o dvě kila méně. Myslím si tedy, že pokračovat není nutné. Vracím se tedy ke starým zvykům a opět přiberu. Měla bych tedy své plány změnit? Zajisté! Ten můj tunel je totiž plný bláta, do kterého se každým krokem propadám. Tak se opět vracím k otázce, zda plánovat či nikoliv. Toto je velmi sporné. Bohužel. Ale pokud se chci pohnout z místa, měla bych tyto plány změnit. Nebo tomu raději nechat volný průběh? Jsem ten typ člověka, co se jen tak z něčeho nepoučí. Vím, že je to hrozné přiznání. Stydím se někdy za své nesplněné plány. Ale už to není budoucnost, nýbrž minulost. Teď se nabízí otázka, kdy se stane budoucnost minulostí. Někdy stačí chvilka, jindy pár dní. Může to být otázka měsíců, let či desetiletí. V některých případech i staletí, ale to se nás lidí asi netýká. To je spíše světová budoucnost.
Myslím si, že důležité je věřit. Nejen sobě, ale i lidem v mém okolí. Pokud se nám tedy snaží někdo pomoci a spolu s námi tvoří přítomnost, bude zajisté v naší budoucnosti. Takový malý příklad je třeba právě to, že bych chtěla dosáhnout maturitního vzdělání, řidičského průkazu a založit rodinu. Jednou to bude přítomnost. Teď je to z části má přítomnost, protože tvořím část maturitní zkoušky a v sobotu už to bude má minulost. Straší mě čas, tak rychle plynoucí. Dvacet let mého života uplynulo jak nic. Za dalších dvacet let budu mít pravděpodobně dítka v pubertě. A za dalších dvacet let se stanu možná babičkou. Pak už přijde jen stáří a smrt. Strašně se bojím smrti. Nemůžu ale tvrdit, že zemřu stará. Nikdo to neví. Třeba mě to čeká za pár měsíců, možná za pár dní. Tím nemám v úmyslu vás strašit. Jen si myslím, že člověk by si měl vážit života, připraven na smrt podle mě není nikdo. Musíme ale věřit, že každý je strůjcem svého štěstí. Při pomyšlení na to, že to čeká každého a že žijeme proto, abychom mohli zemřít, mě přepadá pocit úzkosti.
Na závěr bych si dovolila zamyslet se nad budoucností mého života. Přeji si přebrodit ten zablácený tunel. Spokojeně si lehnout v obklopení těch červených květů, zavřít oči a nadechnout a vydechnout. Jenže až tam budu, tak vím, že mě čeká další takový tunel. Při představě, že i já budu jednou maminka a babička, mám strach. Chce se mi brečet a bojím se tak moc, že snad ani rodinu nechci. Nevím jestli budu někdy moci někomu věřit. Natolik, že se rozhodnu s ním zestárnout. Vím, že pro někoho je to normální, ale pro mě zdaleka ne. Myslím, že takového člověka ani nenajdu. Možná někdo na světě má stejnou představu jako já, ale nikdy se nepotkáme. To už tak bývá. Takže musím sebrat síly a jít bojovat s blátem do tunelu.