Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jistě každá žena přemýšlela o situaci, kdy by si to vyměnila se svým partnerem. Ženy se o tom ale mužům bojí říct, protože ví, jak by reagovali. Muži jsou rádi muži. Jejich společenské postavení jim vyhovuje, jejich postavení v rodině jim vyhovuje i jejich postavení v přírodě je pro druhé pohlaví značně znevýhodňující. Pochybuji, že s těmito fakty ale bude kdy nějaký muž souhlasit.
Proč nás to napadá, proč bychom chtěly být někým jiným. Vlastně se nejedná o přeměnu v někoho jiného. Týká se to pocitů. Někdy, spíše ale hodně často, bych chtěla přemýšlet jako můj přítel. Zdá se mi, že pro něj není nic problém. Dokáže cokoliv zařídit, na cokoliv vhodně argumentovat a reagovat, dokáže všechno, co chce. A to je první kámen úrazu. Dělá si, co chce. Je to velmi svobodomyslný a svobodokonavý člověk. Na rozdíl od nás žen, muž nepřemýšlí v závislosti na tom, jak by se to líbilo nám ženám. Zdá se vám to nespravedlivé? Ano, je. My ženy jsme schopné uvařit, uklidit, protože víme, že tomu tak je už od pradávna a očekává se to od nás. Ale jaké postavení mají teď muži, když už dávno nemusí lovit a dávno nemusí stát u dveří, aby nás ochránili? Možná je vede nějaká podvědomá síla. Pouze. Neříkám, že žádný muž v životě nepotěšil svou drahou polovičku kyticí, nebo že jí nikdy nekoupil její oblíbené bonbóny. Ale tady je slabost nás žen, my musíme vědět, že jsme milovány. Když muž pár dní (nebo dokonce týdnů a měsíců) neřekne, že nás miluje, tak to hned považujeme za špatné znamení a automaticky se nám v hlavě rodí jakési scénáře, kdy je nám muž nevěrný nebo už mu s námi není dobře a chce nás opustit apod. A na druhou stranu muži tohle vnímají méně citlivěji. Stačí jim, že víme, že nás milují. Vlastně nás může těšit, že si vzpomenou na naše narozeniny nebo že ví, kdy máme desáté výročí svatby. Občas pomůžou, ale mnohem raději se věnují úklidu v autě než ve vlastní ložnici. Občas uvaří, ale to jen v případě, že jejich žena je buď neschopná uvařit mu cokoliv, co by ladilo s jeho chutí, nebo že mají prostě takový hlad, že by nesnesli několikahodinové přípravy na svíčkovou omáčku. Obecně vzato, muži nesnesou život bez pohodlného křesla, televize a ve většině případech ani bez počítače. Je pravda, že tyto zmíněné vlastnosti jsou výsadou spíše některého z astrologických znamení, jenže muži nevěří ani na to. Lépe podložit to nějakými fakty.
Ano, například můj otec je schopný dennodenně nadávat na nepořádek v bytě, a to i přesto, že se v něj každodenně moje matka snaží uklidit, ale přesto sám není schopen udržet své věci na jednom místě. Někdy mi přijde náš obývací pokoj jako jeden velký sklad papíru, přičemž se otec dokáže každou minutu znovu a zvonu ptát, kde má tohle a tamto. Neříkám, že ženy nedokážou být nepořádné, já jsem vzorným příkladem, ale někdy mi přijde, že muži nejsou schopni si z nějakého důvodu odnést ani talíř po oběde, natož si talíř připravit. Je až s podivem, že dál už jim to takový problém nedělá a nepotřebují žádný spouštěč na to, aby jíst začali. A pak jsme nakonec ale rády, když nám řekne (pokud možno sám od sebe), jak mu chutnalo. Pokud řekne, že to bylo výborné a pochválí nás, že jsme skvělé kuchařky, jsme blahem bez sebe. Ale jestli se z jeho úst ozve cosi jako mám moc rýže, není to slané nebo dnes nemám vůbec hlad, je to znamení toho, že jim to absolutně nechutnalo. Děti nemám, ale ty aspoň klidně nechají svou porci na talíři. Muži to sní, protože vědí, že asi nic jiného nedostanou, respektive že by si ono "něco jiného" muselo připravit/uvařit sami. Druhý kámen úrazu, jsou líní a pohodlní. Když nemusí, nedělají to.
Kdyby tento článek psal muž, jistě by nezmínil ani jednu ze svých špatných vlastností. Kámen úrazu č.3. Muži totiž neumí přijmout kritiku, neumí být ani sebekritičtí a přiznat svou chybu. Ženy jsou taková sentimentální stvoření. Když se s mužem pohádáme, tak raději místo několikahodinového partnerova mlčení máme sklon k tomu spor ihned urovnat. Otázka je, jestli je to dobře. Ale ... je to o tom, že máme své muže rády a uděláme pro ně cokoliv (netvrdím, že to neplatí i naopak). A když říkám cokoliv, tak tím to "cokoliv" také myslím.