Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jsem studentkou 3. ročníku střední školy, mám tudíž se školou už nějaké ty zkušenosti. Člověk, i já, často přemýšlí o různých problémech a sní o jejich řešení, i když jsou většinou nesplnitelné. Nesplnitelné nejen z důvodů absurdity, ale i neobjektivnosti. Přesto je touží změnit. Otázka zní, jak si představuji ideální školu? Co je špatného na dnešní škole? Co je vlastně ideální škola? Každý z nás vidí odpovědi jinak.

Od první třídy se tento názor utváří a přetváří, tak jak dospíváme. Do první třídy jsem se ohromně těšila, školka už mě nebavila. Tohle nadšení mě opustilo na začátku třetí třídy. Přestože jsem už tehdy, a to mi vydrželo dodnes, ráda získávala nové informace a učila se s vervou, zrodil se nějaký nepopsatelný odpor k rannímu vstávání a ke škole celkově. Ten odpor přetrvával a každoročně měnil svou intenzitu. Pozbyla jsem ho teprve někdy koncem osmé třídy, kdy jsem si začala uvědomovat důležitosti vzdělání a přibližující se konec základní školní docházky, konec jednoho dlouhého úseku života.

Ideální škola, to zní tak neuvěřitelně! Většina žáků povinné školní docházky by ji definovala jednoduše: Chodili by tam, kdy by sem jim chtělo, nebylo by známkování, písemky, zkoušení. Učitelé by je nechávali dělat si, co chtějí, mohli by se jen bavit s přáteli, domácí úkoly by byly dobrovolné. To býval částečně i můj ideál, ale asi jen do osmé třídy.

Na základní škole jsem odsuzovala mnoho. Počínaje přístupem učitelů, nesmyslnými učebními metodami konče. V období puberty jsem viděla zlé ve všem, co se ke mně snažilo býti dobré. Na učitelích i škole jsem viděla jen jejich otravování a zbytečné biflování. Ale bylo vážně tak zbytečné? Vždyť učitelé u nás jen chtějí docílit dobrého vzdělání, abychom jednou měli kvalitní a dobře placenou práci a neskončili na ulici s láhví rumu. V dobrém kolektivu to ovšem není tak těžké, můžeme si říct: "Je pravda, že osud nám přichystal těžké zkoušky, překážky v životě, ale my to zvládneme. My se navzájem podržíme, pomůžeme si." Jenže, když na dobrý kolektiv nenarazíte, jde všechna snaha k temným propastem.

Na střední škole je to jiné. Většina z nás už aspoň trochu zmoudří a uvědomí si, že učitelé nejsou tříhlavé saně snažící se o naši zkázu, ale přátelé, podávající nám pomocnou ruku v dlouhé cestě životem.

A tak už vidíme "svou ideální školu" i docela objektivně. Já osobně si myslím, že ideální školu musí tvořit souběžně dvě složky dohromady. Tou první je samozřejmě hmotná část školy. Její prostory, vybavení a tak. Druhá složka je tvořena kolektivem, nejen studentů, ale i pedagogů.

Já bohužel štěstí neměla. Kolektiv na střední škole se až bolestně podobá škole základní. Třída je rozdělena na skupinky. To je sice možná obvyklé, ale doufala jsem, že aspoň na střední škole potkám trochu soudržnou skupinu lidí. Bohužel ne. V naší třídě se sešlo až příliš rozdílných povah a skloubit je dohromady do jedné větší skupiny prostě není možné. Přesto mám hodně jedinců ve třídě ráda.

Tedy já si představuji ideální školu jako místo, kde bude příjemný kolektiv, kvalitní výukové metody, hezké prostředí a nějaký motivační plán, jak zapůsobit na studenty, protože mi připadá, že studenti nepořádají žádné akce, na kterých by se kolektivně utužovali a spjali se svou školou. Možná je to i nedostatkem času, protože, co si budeme povídat, ani já nemám zrovna čas na "lelkování".

V kolektivu záleží především na učitelích. Věřím, že si téměř nikdo z nich neuvědomuje, jak silně nás mohou ovlivnit. Jsem si jistá, že profesory by mělo jejich povolání především bavit. Není-li tomu tak, mají ze studentů často špatnou náladu, kterou pak přenáší na žáky a pod vlivem "domino efektu" jsou všichni otráveni. A tím se ocitáme v začarovaném kruhu. No řekněte sami, koho by bavilo učit se, když se cítí naštvaný?

Přiznávám také učitelům jejich právo na vlídnější, chápavější a ohleduplnější studenty, protože zachovat si dobrou náladu v učebně plné "nemožných puberťáku" není zrovna nejjednodušší úkol. Tím se dostáváme k problému vzájemné tolerance, která v dnešní době silně zaostává. Ale odstranit tento problém není možné, dokud si neuvědomíme, že tu tento problém vlastně existuje. Pak nám nezbývá než se snažit.

Kdo nám vlastně může pomoci měnit? My sami, ale i státní instituce, dospělí. Ministerstvo školství jen těžko ovlivní kolektiv, do kterého jsme se dostali, proto je jen na nás, abychom změnili školu v příjemné místo, kam bychom se každé ráno těšili. Ministerskou pomoc bychom samozřejmě neodmítli, třeba nějaké peníze na zlepšení prostředí, ve kterém trávíme málem třetinu svého života. Budeme se těšit raději do moderní a hezké školy s dobrým vybavením, než do budovy, u které máte strach, že vám při větším větru spadne na hlavu, kde učební pomůcky "pamatují na dinosaury". Rodiče ovlivňují naší výchovu, měli by nás vést k soudržnosti. Největší díl odpovědnosti leží jen na nás!

Lidé si často přejí NĚCO změnit, ale někdy si neuvědomí následky, které ze změny plynou. Místo, aby se snažili porozumět, snaží se měnit, pak dojde ke změně a oni si mnohdy uvědomí, o kolik lepší to bylo dříve. Přestože vidím na své škole a školách obecně mnoho, co by stálo za zlepšení, ani tak bych na nich nic neměnila, i kdybych tu možnost měla. Protože na světě nemůže být nic stoprocentně dokonalé. A pokud se něco stoprocentně dokonalé zdá, jde buď o klam nebo si buďte jistí, že kromě vás to dokonalé vidí jen málokdo. A vězte, že pokud byste přece jen prosadili změnu podle vás k lepšímu, nemusí to vždy lepší být. Snažíme se dělat si vše snadnější, ale co je snadnější, není lepší. Lidé se učí obtížností. A navíc se určitě najde někdo, kdo kritizovat bude. Kritika existuje a bude vždy existovat. Lidé si vždy najdou oběť!