Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Radost, smích, úsměvy, štěstí. Ale i pláč, smutek, slzy a zklamání doprovází sport na jeho cestě již po mnoha pokolení. Všechny tyto prvotní dojmy vidíme po skončení závodu, ve kterém jde alespoň o něco málo. A že jde vždy o něco, je snad jasné. Může to být jen vytahování před kamarády nebo soutěž uskutečněná menším seskupením aktivních lidí, ale také se může jednat o různá mistrovství, ať už republiky, Evropy, nebo dokonce světa. Vyhrávat chce každý, někdo je tomu schopný obětovat celý život, jiný to bere zakázanými zkratkami.
Existují lidé, kteří se "svému" sportu věnují již od raného dětství. Obdivuji je, já bych nedokázala denně vstávat třeba v pět hodin, rychle jet na první trénink, poté pospíchat ze školy, doběhnout na další trénink, vrátit se domů unavená a ještě se třeba připravovat na další hodiny, jak je tomu například v krasobruslení. A to ještě záměrně nezmiňuji různé tréninkové pobyty, čas trávený mimo domov, omezené styky s rodinou, napětí při závodech, možné zdravotní problémy. Je to od těch lidí opravdu obdivuhodné, jak moc dokážou své zálibě, práci obětovat. Ale je tady jedna otázka... Stojí jim to opravdu za to?? To věčné odříkání, stresy, počáteční neúspěchy... Zvláště když ví, že si téměř kterýkoli člověk se slabší vůlí nebo nečestným štítem může zvolit právě tu špatnou odbočku, tu zkratku, která je spíš cestou do pekla než k vysněné výhře, a nečestnými způsoby je může porazit. Ale asi stojí. Ty úspěchy, radost, dojetí, štěstí, tisíceré díky od vděčných diváků, sladká chuť výhry...
Snad ještě větší obdiv si zasluhují ti, kteří se na těch předních příčkách neobjevují. Trénují a snaží se dělat všechno tak jako jejich vzory, sportovní idoly, ovšem na vysněnou medaili stejně nedosáhnou. Ví to, i přesto však stále bojují, nevzdávají to. Mám obavy, že takoví lidé se už brzy nenajdou, že jich bude po částech spíše ubývat. Zájem o sport jako takový je sice stálý a může se zdát, že se i zvětšuje. Jenže jak tomu bude v budoucnu? K čemu těm lidem budou v době počítačů, Internetu a nových vymožeností dvacátá místa, když jim někdo nabídne drogy, doping, který je může vynést na stupínky vítězů? Nezbývá jen než doufat, že se moc takových nefér lidí nenajde a že naopak bude přibývat těch s čirými úmysly, těch, kteří můžou usínat s čistým svědomím.
Mrzí mě však jedna věc. Ne na všechny je stejný metr, ne všichni mají stejné podmínky a možnosti. Ve sportu se "točí" velké peníze a kdo je nemá, je předem téměř odepsaný. Je sice moc hezké, kolik sportovec za medaili dostane, kolik si vydělá, o tom se v novinách i na Internetu žhavě diskutuje neustále, ovšem už se moc nemluví o těch penězích, jež se musí obětovat předem - tedy v době, kdy se sport teprve začíná provozovat; to je to nejtěžší období. A právě tímhle ekonomickým nepoměrem, touhle nespravedlností, svět přichází o mnohé talenty, o jejich výkony, o jejich osobnosti.
Myslím, že obdiv, potlesk fanoušků a poděkování všem těm lidem spravedlivě patří. Žádný sportovec, ani nikdo jiný, by neměl nic vzdávat předem. Pokud člověk něco chce, měl by za to bojovat, dělat vše proto, aby to dotáhl až do zdárného konce. Měl by se dát tou správnou cestou.