Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

V České republice je plnoletost značena číslem osmnáct a v dnešní zrychlené době by se mohlo zdát, že teenageři dokonce dospívají o něco dříve, zejména vinou sociálních sítí. Je tomu ale opravdu tak? A co vlastně znamená být dospělý?

Když se řekne "dospělost", představím si samostatného člověka. Někoho, kdo se nebojí sám zavolat a jít na kontrolu k doktorovi. Někoho, kdo se nebojí konfrontace s prodavačkou u kasy v obchodě. Člověka, jenž je finančně nezávislý na svých zákonných zástupcích a možná má své vlastní bydlení, i když v dnešní ekonomice je tento cíl značně vzdálený.

Jsem tedy dospělá? Ano i ne, osmnáct mi již bylo, a to skoro před dvěma lety, zvládla jsem zkoušky v autoškole a dostala řidičský průkaz, což je nová a velká zodpovědnost. Cítím se ale více jako malé dítě než kdykoliv před tím. Možná i proto, že uzavírám další kapitolu svého života a musím se rozhodnout, jakou cestou se vydám kupředu. V tuto chvíli si neumím představit, že bych se z ničeho nic dokázala finančně nebo emočně zcela osamostatnit od mých rodičů, jelikož v mém životě dosavad nenastal delší časový úsek bez jejich podpory. Myslím ale, že vysoká škola pro mě bude prvním krokem k takzvané dospělosti.

Kdy se tedy stává člověk dospělým? Osobně se přikláním k názoru, že dospělost je čistě subjektivní pocit osobitě smýšlejících bytostí. Přesto ale věřím, že každý v životě zažije určitou událost, jež ho donutí dospět, strhne mu z očí růžové brýle, které nám všem pomáhají vidět svět mnohem jednodušeji a barevněji, a pomůže mu překročit onu pomyslnou hranici mezi dětstvím a dospělostí. Myslím, že mnozí z nás jsou nuceni dospět v ošklivě nízkém věku a všichni bychom se měli snažit, aby děti nemusely dospívat dříve, než je třeba.

O životě nevím víc než to, co mě on sám naučil. Věřím, že velké sny nejsou jen pro malé děti, ale i pro ty velké, pro ty dospělé. Doufám, že na mě bude život milý a až budu dospělá, tak se svět nestane černobílým, a bude i nadále hrát všemi jeho nejjasnějšími barvami.