Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Zůstat sám sebou. To je dnes dle mého názoru poměrně dost aktuální téma. Ale zase na jednu stranu - co dnes opravdu znamená být sám sebou? To je, myslím si, dost subjektivní otázka, hodna dlouhých hodin debat a hádek. Nemáme dnes - částečně tedy - režim, který by nám vyloženě okatě diktoval, co máme dělat, co se nám má líbit a co si máme nebo nemáme myslet. Neomezuje nás, až na výjimky, na našich právech a svobodách a na první pohled si každý může užívat svobodného bytí podle svých vlastních představ. Na druhou stranu ovšem žijeme ve společnosti, která nám diktuje vše, a to pořád a stále. Jenom na rozdíl od minulého režimu ji můžeme ignorovat, aniž bychom přišli fyzicky o hlavu. Jenom se tím vystavujeme relativnímu nebezpečí, že budeme žít, či lépe řečeno živořit, na jejím okraji. Lidská společnost dnešní střední Evropy má totiž hemživou konzistenci. Je jako dravá řeka, která každého buďto strhne svým proudem a vláčí ho dál, nebo ho vyplaví úplně pryč, kde ho zanechá depresím a nihilistické stagnaci.
Někdy není špatné jít s proudem. Záleží na člověku, protože i ten proud musí nějací silní jedinci směřovat, jako koryto řeky. Musí mu udávat sílu a rychlost. Ale většina lidí se prostě jen tak veze. Kdo mi nerozumí, uvedu příklad - "dyskanti". Je to frakce, kterou poznáte na první pohled, protože to je to, na čem si zakládají: přiléhavé, okázalé, nezřídka drahé oblečení, u dívek většinou okatě vyzívavé. Mizivé IQ pod čepicí a jediný životní cíl: sehnat peníze na další víkend, aby se mohlo zase na "dýzu", pořádně se zbourat, zatančit si, sehnat si dívku (většinou tak na týden - potom zjistí, že s jejich jedinou láskou prostě není k vydržení, nebo je přestane bavit), s někým se pořádně porvat a potom se nad ránem vrátit zpátky domů. A příští víkend znovu.
To je ta slabší většina. Potom jsou tu ti silnější. Jsou trochu inteligentnější, takříkajíc akčnější a ve svém oboru všemocní. Říká se jim disc jockeys, "dýdžejové", nebo zkratkou DJs. Jsou to lidé, kteří tráví nemálo času tím, aby tu hordu "chlastajících" a nudících se lidí zabavili. A není to jen o selekci hudby. Ano, správný DJ musí poznat náladu v sále, musí se jí umět přizpůsobit. Musí umět správně mixovat a přecházet mezi různými hudebními styly a musí umět pracovat se svojí technikou, které musí rozumět. Ale DJ je hlavně moderátor, který musí umět mluvit, musí umět vymýšlet aktivity, protože žádná správná párty se neobejde bez trochy rozptýlení. Každotýdenní popíjení by totiž časem omrzelo i prostoduché "dyskanty", a proto každá frakce musí mít svého DJe.

Ale dost s hlavním proudem. Existují také jiní lidé. Jsou výjimeční, vytrvalí a staví se proti proudu. Nenechávají se strhnout - ale - ani odplavit bokem. Takoví jedinci vytvářejí nová "koryta", jako balvan vržený do vody přehradí tok a vytváří proud nový. Aby se tak ale stalo, musí to být člověk nezvykle chytrý a ve svém oboru naprosto zběhlý. Anebo to také může být skupinka fajn přátel.
A tak, podle mého, vznikli současní vyznavači šermu. Ať už scénického, historického, dřevěného nebo železného. Zkrátka tu byla dřívě nějaká parta outsiderů. Ta si pročítala - což už je v dnešní době činnost sama o sobě dost nezvyklá - fantasy a sci-fi. Nikdo je moc nechápal, a tak se scházeli ve svých temných brlozích, četli o trpaslících a elfech a sem tam si zahráli něco na počítači. Jenže potom si někdo všiml, že jejích členů je vícero. Vlastně hodně. A dokonce velmi hodně. A tak začaly vznikat skupiny šermířů a "fantazáků", kterých se posledních pět let rodí jak houby po dešti. Je to frakce zvláštních lidí, kteří mají svůj způsob života, mluvy a nezřídkakdy i oblékání, ačkoliv se nesnaží provokovat nebo být výrazní jako jiní. Zakládají občanská sdružení, spisovatelské fandomy, neobvyklé hudební kapely (slyšeli jste už někdy u metalu hrát šalmaj, loutnu nebo dudy?) a v neposlední řadě šermířské skupiny. Jsou to různí lidé, ale všichni mají jedno společné - jsou to pohodáři, co rádi čtou, mají rádi hudbu a historii. Že se šermířská obec stále rozrůstá a je na vzestupu, dokazuje i libušínská bitva, odehrávající se 21. dubna nedaleko Kladna, kde se jenom vloni sešlo okolo šesti tisíc šermířů od nás, pravda i ze zahraničí, a potom se jich tři tisíce utkalo ve velkolepé, naprosto chaotické bitvě.

Proto tedy - je těžké zůstat sám sebou? Je to každého volba. Já sám ani pořádně nevím, co to vlastně znamená. Podstatnou část svého života jsem strávil hledáním sebe sama a dnes mohu říct, že jsem žil "na okraji", plaval jsem proudem i stál proti němu. Nejsem "dyskant", ani "skejťák", "punker", "metloš", "pro-gamer", "kutil", "šermíř", "šprt" nebo "flákač". Jsem to všechno. A zároveň nejsem nikdo a nic.

Jsem Mathy a jsem tomu tak rád...