Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Určitě to všichni znáte: přijdete někam do společnosti a nějaký známý začne vyprávět vtipnou příhodu o tom, jak přelstil úřednici, lidi na technické, daňový úřad, jak se skvěle pomstil nějakému svému nepříteli nebo jak se obohatil na úkor jiných. Váš známý svou historku dokončí a všichni ho poplácávají po ramenou na znamení toho, že je vážně skvělý a že se mu to povedlo. Ale měl se právě takovýmto "vítězstvím" chlubit?

Na druhé straně takového pochybného "vítězství" je totiž prohra někoho jiného. Zajímá někoho, co se stane například s úřednicí, která byla přelstěna? Co když přijde kvůli své "prohře" o místo? Není potom takové vítězství spíš něčím, na co bychom se měli pokusit zapomenout anebo si z něj vzít poučení a již nikdy v životě nic takového neudělat? A přitom takto "vítězí" denně milióny lidí po celém světě. Není to nic cizího a vzdáleného, co se nás netýká a nedotýká. Vždyť ani pro příklady z našeho vlastního života nemusíme chodit daleko. Stačí málo. Třeba i jenom obyčejná hádka s přítelem. Jak daleko jste v ní ochotni zajít? Musíte se rozhodnout mezi tím, jestli chcete mít poslední slovo, anebo jestli si přítele vážíte natolik, že nechcete, aby mezi vámi byla vytvořená propast plná hořkých slov. V hádce totiž nejde zvítězit čestně. Nemůžete se s někým na krev pohádat a pak dělat, že se nic neděje. To tvrdí jenom ti, kdo si neumějí nebo nechtějí přiznat, že nad někým právě takto zvítězili.

Snad všichni lidé chtějí vítězit a být těmi nejlepšími. A není se co divit - už od mládí nás k tomu všichni vedou. Máme se snažit být nejlepší ve škole, abychom si později mohli najít skvělou práci a měli tak spoustu peněz a mohli žít spokojeně a v blahobytu. Nikoho už ale nezajímá, jakými prostředky cíle dosáhneme. Pokud má někdo ve škole samé jedničky, je "šprt". A to, že používá taháky a bez nich nic neumí, je nepodstatný detail. Pokud je někdo úspěšný podnikatel se spoustou peněz a velkým barákem, je úspěšný. A opět nikoho nezajímá, že ke svým penězům přišel na úkor jiných. Kdoví jestli se takoví lidé nebudí v noci děsem z toho, že někdo odhalí, jak dosáhli svých úspěchů, že jednou se stane něco, co je svrhne z jejich dosavadního trůnu, že jednou přestanou být vítězi...

Není nakonec obdivuhodnější umět prohrát?