Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Mnozí se ptají, kam by měli jít na vysokou školu, zda to má vůbec cenu a zda se tam vůbec udrží. Někteří se rozhodují na základě jednoduchosti daného oboru, jiní dle přijímacích zkoušek, najdou se však i tací, kteří vybírají na základě toho, že na dané škole berou prakticky skoro každého.

Upřímně si myslím, že je to všechno špatně, protože člověk pak nemůže být nikdy šťastný z toho, co dělá. Bude nejspíš vždycky chodit do práce po vystudování daného oboru s tím, aby už den skončil a mohl tak dostat svou měsíční výplatu.

Jsem si jist, že takových je bohužel v současné době spoustu a určitě se to přes noc nezmění. Právě proto přebývá více těch, co pracují jen proto, aby přežili, než těch, co pracují, aby žili. Domnívám se, že je to smutné a člověk by se nad tím měl určitě pozastavit a zamyslet se.

Pokud je ovšem někdo nerozhodný a za žádnou cenu nechce jít do práce, dělá dle mého obrovskou chybu, když jde někam, kde to vůbec nezná. Do úplně cizí vody, odlišného rybníka, jenž mu prakticky nic neříká a je pro něj rozsáhlým oceánem, v němž nemůže najít svůj skutečný domov. Brzy tak daný jedinec asi pozná, že se rozhodl špatně a je jen otázkou času, kdy se s tím rozhodne něco dělat. Často se stane, že právě nikdy, což mi připadá žalostné.

Není proto žádnou ostudou jít rovnou do práce, či si pořádně rozmyslet, co je právě pro daného jedince prioritní a co naopak ne. Určitě by neměl jít studovat kupříkladu matematiku, když z ní sotva procházel na střední škole, nebo biologii, když nedokáže říci, co je to kupříkladu améba. Zároveň by ale neměl naslouchat pouze tomu, co mu říká jeho prospěch nebo blízcí přátele, kteří to s ním myslí dobře. Mám za to, že každý by měl vědět, k čemu má vlohy a co mu dobře jde, popřípadě co jej láká. Hanbou proto není zajít si na danou vysokou školu a zeptat se na jakoukoliv otázku, byť bude sebehloupější, než zůstat doma a neudělat nic, protože si myslím, že tak si určitě neudělá žádný obrázek a nebude se moci posunout ani jedním směrem.

Ideální věk, do kdy se rozhodnout, je 25 let. Po tomto roce totiž přichází jen strmý pád a jedinec se stává pro společnost nejen zbytečným, ale také jakousi pomyslnou překážkou, kterou by nejraději za každou cenu odstranila. To je ale jenom můj názor.

Dle mého úsudku je důležité na závěr poznamenat, že by měl pro svůj vysněný obor také každý něco obětovat. U někoho stačí jenom čas a píle, u jiného naopak musí být vidět i výsledek či dokonce onen vysoký chtíč a důraz na to, že právě on si zaslouží studovat daný obor. Neměl by tak propadat panice, když mu přijde dopis se sdělením, že vybrali lepšího, než byl on sám, ale zkoušet to pořád znova a znova.

Proto pokud se budete rozhodovat, na jakou vysokou školu poslat přihlášku, určitě nehleďte na nějaké průměry přijetí, ale na to, kam vás to táhne nejvíce.