Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nikdo neví, kým přesně je. Známe své datum narození, věk a někteří své možnosti. Znám však já samu sebe? Poznám se během svého života? Za deset let možná budu vědět, jak daleko se moje jablko kutálelo, anebo také ne. Dá se říci, že jsem jedináček. Mám sice nevlastní sourozence, ale vídám je málo. S tátou nevyrůstám, ale naše stejná řeč těla se nezapře. Když se tedy zamyslím nad tím, jak moc jsem já jako jablko spadla daleko od stromu, napadá mě spousta variant, jak vám vysvětlit svoji celoživotní situaci. Každý z nás si něco vezme ze všech lidí, s nimiž vyrůstá, se kterými se pravidelně stýká. Rodina mi však dala k mému narození dárek v podobě dědictví genů. To znamená, že jsem zdědila rysy nejen povahové, ale i naprosto zjevné znaky podoby vnější, znatelné na první pohled. Některé grimasy, úšklebky a takzvané "oči v sloup" mám jednoznačně po otci. Zasněný výraz, citlivost a někdy dlouhé potoky slz mám po mámě. Od obou jsem získala nějakou vlastnost. To slýchám opravdu často. Oplývám ale i vlastnostmi, které nenacházím ani u jednoho z nich. Spadla jsem tedy daleko, nebo blízko? Ve složitějším období dospívání, nazývaném puberta, jsem chtěla spadnout co nejdále a odkutálet se ještě dál. Naneštěstí - ať chci, nebo nechci - jisté reakce, morální úsudky a pravdy jsem podědila. Snad se nedočkám chvíle, kdy každou minutu budu rovnat záclonu a sbírat smítka z koberce. Doufám, že taková blízkost od kořenů mých předků mě mine. Je to jedna z věcí, se kterou se moje kreativní povaha nemůže ztotožnit. Cílevědomost, zásadovost a ostré lokty, to mi prý umožní leccos. Vymaním se tedy z vlivu své rodiny, s jejímiž názory a chováním často nesouhlasím? Nebo budu na stará kolena stejně despotická jako můj děda? Budu si muset projít složitou cestou, abych se mohla podívat ostatním do očí a říct jim, to jsem já? To jsem já a sama sebou zůstanu? Nebo mě okolnosti donutí chovat se nepřístojně a budu se za sebe stydět? Většina se chce chovat podle svého nejlepšího přesvědčení a uvážení, každý má však v sobě zabudované jiné morální postupy, je jinak vychován. Proto je pojem "nejlepší uvážení" velmi relativní. Ani moje rodiče tento pojem nemají zabudovaný na stejném místě. Jak to bude se mnou? K tomu se dopátrám časem. Zatím se moje jablko kolébá a nedává mi jasnou odpověď.