Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Občas si pokládám otázku, kdo jsem? Jsem člověk společenský, nebo samotář? Jsem v očích ostatních veselá, nebo naopak mrzutá?

Tyhle otázky mě občas trápí. Myslím si, že každý někdy přemýšlí nad tím, jak ho vnímají ostatní. Občas mne zajímá i to, co si člověk myslí ve chvíli, kdy se mnou mluví. Jestli ho to, o čem vykládám, zajímá, anebo jen hloupě přikyvuje. Mnoho lidí mě vnímá jako společenského člověka, i já se tak občas vidím, ale také si sem tam ráda zalezu do nějakého koutečku, kde mohu být sama třeba jenom s knížkou a vlastními myšlenkami. Nejde potom jednoznačně říci, jestli jsem tvor společenský, či nikoliv.

Myslím, že takové pocity zažívá spousta lidí a nejsem v tom sama. Ale co když existují i lidé, kteří o sobě dokážou říci, že jsou extroverti či introverti. Každému vyhovuje něco jiného. Každý má jiný vkus na lidi a každý se na svět dívá jinýma očima.

Občas máme zmatek v tom, kdo jsme. Já to sama někdy nevím. Ale jedno vím určitě - jmenuji Markéta K., je mi 15 let a chodím do deváté třídy na základní školu v Uhlířských Janovicích.

Poznáváme se podle toho, jak se v daných situacích cítíme, ale i tak, jak nás vnímají ostatní lidí. Já si občas beru některé názory na moji osobu k srdci. Přemýšlím nad tím, jestli ta moje vlastnost či zlozvyk jsou špatné, anebo ne. Takové názory na nás mají různé skupiny lidí. Rodina, přátelé, učitelé, ale i osoby, které nás vidí poprvé v životě. Říká se přeci, že tak, jak se prezentujeme, tak nás vnímají i ostatní.

Asi nejvíc si beru k srdci názor rodičů. Ty mě znají od malinka, znají moje klady i zápory, vidí, jak se v průběhu života zdokonaluji. A pomáhají mi se dál rozvíjet.
Kdybych se na sebe podívala jejich očima, asi bych viděla někoho, kdo si jde vytrvale za svým, ale když se zasekne, nikdo s ním nehne. Zvládne to, co si dá za cíl. Zvládne se postarat i o jiné lidi. Dokáže vykonat i těžší práce, pokud je to potřeba. Miluje zvířata, ovšem jde-li o starání se o ně, moc ji to nebaví. Nerada se učí, ale když ví, že už je to špatné, zabere. Ráda sportuje a zkouší nové věci. Do všeho se žene po hlavě a občas zapomene na následky.
Něco takového si o mě rodiče asi myslí.

Moji přátelé jsou pro mě jako druhá rodina. Dokážou mě rozesmát a podržet. A vždycky jsem doufala, že to samé dokážu i já. Kdybych se jich zeptala, co na mně mají rádi, asi by jako první zmínili to, že jsem tu pro ně i v tu nejhorší chvíli.
Umím prosadit svůj nápad a taky ho uskutečnit. Nebojím se postavit za třídu a bránit ji. A postavím se i za svoje přátele. Aktivně se zapojuji do skupinových prací a do školních akcí. Jde mi dobře tělocvik. Nebojím se říkat svůj názor a taky ho obhájit.

Ale asi nikdo nemá jen kladné vlastnosti a chování. Mým záporem je především to, že jsem občas dost mrzutá. Dokáže mě vytočit i maličkost, někdy slýchávám, že jsem cholerik. Moc se neučím a kvůli tomu mám také špatné známky. Umím se přetvařovat, a proto někteří nevědí, co si o nich doopravdy myslím. Občas jsem i dost drzá. A to se nelíbí moc učitelům. Příležitostně odmlouvám a jsem tvrdohlavá.

Učitelé si myslí, že když chodíme do deváté třídy, že již máme rozum a musíme jít příkladem ostatním. My to bereme tak, že si chceme ten poslední rok pořádně užít. Různé předměty nás vyučují různí učitelé, a právě proto taky slyšíme v hodinách odlišné názory na nás.
Někdy mě nějaký předmět nebo látka nadchne a hodina mne baví. Potom slýchám od učitelů, že se lepším. Jedna paní učitelka mi dokonce řekla, že dokáži i "z vody vařit". Tenkrát mě to potěšilo a motivovalo k lepším výsledkům.
Občas taky zaslechnu, že jsem zbrklá a dělám zbytečné chyby. Člověk se chybami učí a mne toho naučily hodně.

Na začátku jsem si položila otázku "Kdo vlastně jsem?" Sama jsem na to nemohla moc přijít, ale díky lidem, kteří mi jsou nejblíže, se postupem času poznávám. Zjišťuji svoje klady i zápory a mám šanci je nějakým způsobem změnit.
Náš život je nekonečný proces, a i kdybychom chtěli, nikdy se všem nezavděčíme. Nikdy nebudeme oblíbení a milovaní všemi.