Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

To je těžká otázka. Lidí, co mě ovlivnili, je mnoho, ale největším tvůrcem mé osobnosti je rodina. Počínaje geny, které mi rodiče - ať dobrovolně či nikoliv - předali. Geny však nejsou tak zásadní v tvorbě mé osobnosti. Ano, samozřejmě některé vlastnosti jsou vrozené, nazýváme je temperament, avšak ty nejsou dle mého názoru nejdůležitější. To, co ovšem považuji za podstatné, je charakter, neboli vlastnosti, které vytváříme a rozvíjíme po celý život. Tímhle už narážím na téma, o kterém mám za úkol psát, tedy o tom, kdo mě nejvíce ovlivňuje.
Už od narození nás ovlivňuje rodina. V dětství je to nejdůležitější článek, podle kterého se rozvíjíme dál. Dcery mají jako vzor své matky a synové své otce. Ne nadarmo se říká, že tak jak nás vychovávali naši rodiče, my vychováváme své potomky. Rodina nám dává pocit bezpečí a střechu nad hlavou. Díky ní máme větší naději proniknout do dnešního světa. Děti z dětských domovů tuto důležitou věc nemají, sociální zabezpečení mívají sice mnohdy na velmi dobré úrovni, ale ta láska a opora jim určitě chybí. Po dovršení 18 let je vypustí do života, ocitnou se úplně sami a nemají se kam vracet. Nemají tu rodinnou přípravu na to, jak žít, jak hospodařit s penězi a plno dalších potřebných věci k životu. To jsem se však odchýlila od tématu. Do 12 let se nejvíce rozvíjí naše vlastnosti a v té době trávíme většinu času s rodinou. Takže se dá říct, že zaleží na rodině, jací budeme. Ale už postupme od rodiny, i když asi ta mne nejvíce ovlivnila.
Co třeba média? Ta mě snad neovlivnila. Už od roku 1953, kdy vznikla televize v Čechách, a ještě dávno předtím, kdy bylo rádio, nás tyto prostředky ovlivňovaly. Média nám dost často utvářejí naše názory, jelikož my si myslíme, že nám dávají objektivní informace, ale opak je často pravdou. Tím, jak nám ukazují pohled jen z jedné strany, nám nenápadně nutí své názory, které pak přebíráme jako vlastní. Asi každý někdy zapnul televizi, a tak ví, o čem mluvím. Internet je něco podobného - ano, najdeme tam všechno, ale to, co jeho tvůrci chtějí, aby si každý přečetl, zvýrazní, čímž nás zase ovlivní. Hodně lidí nemá rádo politiky, taky k nim někdy patřím, a to jen proto, že nám média sdělují, že jsou politici "primitivové". Všude se na jejich účet vymýšlejí vtipy, ale jak často je to oprávněné? Jak často víme vše, abychom rozhodli, jací jsou? Málokdy... Lidé si už odjakživa rádi čtou o tom, jak někdo něco udělal špatně, někomu se něco stalo, ale to že někdo udělal záslužný čin, zajímá jen minimum lidí. Ovšem proč? Co nám to dává? Snad radost, že my se máme skvěle a ostatní se topí?
Další hodně důležitou složkou vývoje osobnosti jsou vrstevníci. Setkáváme se s nimi od útlého dětství. Trávíme s nimi mnoho času, a proto ne vždy je můžeme ignorovat. Ve školce to není tak viditelné jako ve škole. Máme třeba společné práce ve skupinách a tím pádem spolu musíme komunikovat. Nejvíce je to znát na druhém stupni základní školy a pak na školách středních. Pomalu se odpoutáváme od rodiny, už není pro nás tím nejdůležitějším a snažíme se víc času trávit právě se svými kamarády. Začínáme jim více důvěřovat, jelikož mají podobné problémy a před rodinou se pak čím dál tím víc uzavíráme. V našem těle se bouří hormony a máme nutkání vyhledávat opačné pohlaví. Cítíme, že kamarádům se svěřuje lehčeji než rodičům, i když víme, že oni prožívali to samé a asi by nám uměli poradit. S některými problémy se dokonce svěřujeme radši "cizím" lidem než svým vlastním rodičům. Důvody jsou třeba takové, že máme strach z rodičovské reakce, nebo se za náš problém stydíme, avšak zároveň potřebujeme poradit. Nebo se také může stát, že máme v sobě určitý blok před svými rodiči a nedokážeme tak s nimi úplně otevřeně hovořit. Důvodů lze najít několik... Já bych si život bez kamarádů nedokázala představit, i když to má někdy i své záporné stránky (ovšem to asi všechno na tomhle světě), těch kladných to má však určitě několikanásobně víc.
Jednoduše řečeno, jsme ovlivňováni vším, aniž bychom to chtěli...