Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Stres a nemoc, to jsou dva fenomény, jež v podstatě jedno tělo jsou. Dnešní hektická až hysterická doba velmi upevnila jejich vnitřní vazby s dalekosáhle negativním dopadem. Stres zde funguje jako zdatný honec, který štve vyhlédnutou kořist (v našem případě civilizací sešlápnutého človíčka) do jícnu zrádného trychtýře, kde jako mravkolev trpělivě číhá nemoc, aby pak s daleko menším úsilím dosáhla svého - štvaná oběť jí sama spadne do kusadel.
Jak se má této hrozbě vyhnout člověk, kdo pomůže od stresu jedinci, který má tu smůlu, že žije v naší době - tady a teď. Jisté je, že tato hrozba roste s věkem. Když se obrátím k létům svého dětství a mladosti, tak slovo stres snad ani neexistovalo a banální nemoci jako angína, chřipka, nachlazení nebo spalničky byly pro mě spíš vítaným důvodem k absenci ve škole. V mládí bývá hej a pokud se člověk sám neodrovnává nezřízeným požíváním alkoholu, holdováním v drogách či cigaretách, lze ho považovat za téměř neohrožený druh. Naopak neohoblovaný pocit nezničitelnosti ho žene k naplňování svých životních cílů, kdy mladý jedinec se vrhá s rozběhem do okolního světa. Když se stane, že upadne, většinou se zvedne, opráší kabát a moudřejší o ten pád se pokusí o nový rozlet.
Každý samozřejmě nesnese stejný počet pádů a nepokusí se o stejný počet vzletů. Sedře si hrany seberealizační aktivity a hledá klidnější cestu svého uplatnění, neakceptuje výzvy. Vytyčuje trasu menšího odporu s klidnějšími vodami a spolu s tím na sebe často vrhá odpovědnost v podobě založení rodiny. V rámci jejího zabezpečení se zadlužuje a přijímá různé závazky, které přináší pocit vnitřního napětí a obav o udržitelnost nastaveného životního stylu. Stres, který chápu jako strach, tichý a plíživý, má vždy větší šance, když je jeho oběť zavalena tíhou odpovědnosti. Jde tu třeba jen o běžné existenční starosti, které mohou ovšem přerůst na boj o přežití a hnát člověka na velmi úzkou hranu, po níž balancuje a obavy z pádu, jenž by nepostihl jen jeho, se vytrvale zažírají do podvědomí a prolínají jako neviditelný jed do celé tělesné soustavy. A máme tu první plody práce našich dvou aktérů, honce a lovce - nemoc duše jako latentní obavu o životní standard. A dlužno dodat, že nemoc duše je mnohdy zákeřnější než nemoc těla.
Často si vzpomenu na svého dědečka, který neměl moc na vybranou. Prožil dvě světové války, byl půl života slepý a s celou rodinou vyžil jen na kousku půdy a dvou kravách, které měli a v pozdější době z osmisetkorunového důchodu. Nevybavuji si ale, že by ho tato těžká situace nějak dramaticky tížila, že by si ztěžoval nebo nespal díky starostem. Dospěl k pokoře, k vnitřní rovnováze, neměl ambice urvat si víc, než by dokázal strávit, než co by spotřeboval. A byl spokojený. Nevím, jestli byl úplně šťastný, ale spokojený určitě. A vedle něho jsem byl šťastný i já. Tehdy jsme měli určitě blíž k přírodě, blíž k jiným hodnotám.
Dnešní doba elektronického šumu a masmediální obludnosti do nás tepe s nekontrolovatelně narůstající agresivitou, kterou podvědomě nasáváme a těžce absorbujeme. Pohybujeme se v bludišti zákonů, zákoníků, vyhlášek, bodových limitů a bůhví čeho ještě a jsme zasypáváni zprávami, které se předhánějí v bombastičnosti a brutalitě. Do toho ještě naše politická scéna, globální oteplování, světový terorismus a... člověče - sežvýkej to, jak chceš. Pozitivních a optimistických slov se jaksi obecně nedostává. Takže když to shrnu, zjistím, že ač je lidská společnost čím dál sofistikovanější, civilizace sama buduje slušnou zásobárnu nových chorob, jejichž počátek začíná člověku v hlavě a pak si to odskáče i tělo.
A kdo pomůže? Většinu z nás okamžitě napadne - lékař, psychoterapeut nebo psycholog. Hledal bych ale pomoc proti stresu i jinde. Určitě pomůže mít pár přátel, kterým mohu opravdu věřit a kteří mě v těžším období mohou podpořit, byť jen morálně. A humor. I ten považuji za obranu proti stresu a nemoci. A chce to mít víru. Víru v to, že věci kolem, situace i člověk sám mohou být lepší. Tato víra je prvotním nástrojem, obranným prostředkem a boxerskými rukavicemi též proti soupeři tak zdatnému, jako je stres a nemoc.
Zdatnými odborníky pro zbavení stresu jsou domácí mazlíčci. Přítomnost zvířete má vliv na energetický potenciál a na nervový stav člověka. Například kočky svou individualitou a nezávislostí s naprostým klidem a nadhledem člověka přivádí k vnitřní vyrovnanosti. Vrnící kočka schoulená v klíně stresovaného člověka působí lépe než množství antidepresiv. A pes, v jehož očích se zračí naprosté pochopení a spoluúčast při všech nesnázích a - láska. Láska, ta je snad největší zbraní proti stresu. Ta i z bolesti udělá radost, radost z toho, že bolest druhého dokážeme přenést na sebe, ať už je jakákoliv.
A na závěr bych doporučil držet se léty prověřených pravd. Uvedl bych pořekadla "Jak si kdo ustele, tak si lehne" (nastavení životního stylu), "Ve zdravém těle zdravý duch" (to je jasné, jen bych dal na první místo toho ducha), "Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá" (v tomto případě bych se nepouštěl do něčeho, co bych později neustál) a - určitě bych našel ještě další. V každém případě bych podporoval myšlenku "Raději budu zdravý a bohatý, než nemocný a chudý".