Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jmenuji Niklas Coolman, tedy kdysi jsem se jmenoval Peter Kuřil, narodil jsem se v Kadani a žil poklidným životem, až do svého dvacátého roku, kdy jsem se stal vojákem jednotek K-FOR.
Na tom by nebylo až tak nic nenormálního, kdybych nemusel každý den usínat z pocitem viny, když někoho zabiju a že já zabíjet musím, musím protože mi to nařizuje přísaha, kterou jsem složil.
Dostal jsem rozkaz kdesi na misi (přesné místo nesmím z důvodu utajení prezentovat), že mám zabít každého, kdo bude držet zbraň. Nějak jsem si to neuvědomoval, protože je to logické, dokud se přede mnou neobjevil ten kluk, malý, tak deseti letý chlapec a ve svých ještě tak dětských rukách držel zbraň, mířil na mě. Hleděl jsem přímo do hlavně jeho zbraně. Musel jsem se rozhodnout rychle, nebyl čas se ptát velících, jestli zabít nebo ne, ani jsem nepřemýšlel, když se ozvala rána a druhá a třetí a ten chlapec padl k zemi, dlaně měl otevřené a plné vlastní krve, jenž mu na ně vytryskla při zásahu.
Všechno trvalo ani ne deset vteřin a já jsem si připadal o deset let starší. Po chvilce jsem si uvědomil, že jsem zabil malého kluka, jenž má někde matku a otce, možná sourozence, kdo ví.
Už samotný ten incident mě dost zníčil, ale když jsem pak dostal za zásluhy vyznamenání, vzpomněl jsem si na toho kluka, jak jeho ústa dětská jen párkrát hlesla, a pak nakonec z jeho úst vyšel poslední výdech, byl mrtev.
Od toho dne se zamýšlím nad otázkou, zdali nejsem jen nájemný vrah, zda-li opravdu to co dělám, je ve jménu boha, nebo alespoň ve jménu míru, aby už nikdo nikdy nemusel zažít, to co jsem zažil já sám, zabít malého kluka...
Jsem vrah nebo člověk?