Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Často přemýšlím, jaké by to asi bylo, kdyby se na naší ruce třpytil prstýnek Arabely a my mohli naše sny, představy a touhy převést z pohádky, ve kterou každý z nás věří a která je ukotvena hluboko v našem srdci, do pohádky, která nebývá takovou procházkou přes devatero hor a řek, ale skrz lidskou závist a zlobu...

Zavírám dveře do světa reality. Najednou se na mém prsteníčku třpytí skvostný prsten, zřejmě patří samotné Arabele...

Ráda bych vás nyní seznámila s životním příběhem, který jsem před nedávnem zhlédla v televizi. Svůj život zde vypráví - troufám si říct - skoro dospělá dívka. Ta zdůrazňuje, že si začala užívat až ve svých deseti letech, kdy díky nehodě přišla o zrak. Ano, slyšíte dobře - oslepla a od té doby se jí na tomto světě začalo líbit! Nejprve jsem nevěřila vlastním uším, ale...
Dívka popisuje, jak do svých deseti let neměla nikoho, kdo by ji držel pevně za ruku. Po náhlém oslepnutí měla neustále někoho, kdo kráčil vedle jejího boku. To považovala za věc nejkrásnější a nejdůležitější, která ji mohla kdy potkat! Tomuto příběhu mé smysly nechtěly uvěřit, protože mně, obyčejnému smrtelníkovi, se to stává přesně naopak. V době, kdy se mi daří, si myslím, že mám kolem sebe spousty přátel, ale v době, kdy nad mou osobou slunce svítit přestane, najednou kolem sebe nemám žádného z oněch přátel!
Jsem naivní, nebo to je jakási slepá naděje věřit, že přátelství násobí radost a dělí smutek? Nevím a asi na toto odpověď nikdy nenajdu. Proč by se asi lidé měli zabývat cizím neštěstím, když se jich to netýká, a proč by neubrali aspoň trošky ze štěstí, jež patří někomu jinému? Nevím ani, kde se tato věc, kterou neumím nazvat, objevila, vždyť, kdyby neexistovalo lidské soužití a vzájemné pomáhání, tak by asi ani Eva a Adam tak daleko nedosáhli...
Mé první otočení bych proto věnovala tomu, abychom my, co věříme v lidskou souhru a přátelství, měli někoho, kdo půjde vedle nás, a ne, abychom cítili něčí dech v zádech. Je to vůbec možné? Nemusíme přitom mít zavřené oči a zaslepenou mysl? Uvidíme...

Koukám na půllitrovou skleničku, ve které je asi půl objemu z objemu celkového. Je způlky naplněná, nebo způlky prázdná? Toto je zřejmě věcí velice subjektivní. Řekněme, že pesimisté by zvolili možnost druhou, optimisté naopak. Čím to je způsobeno, že lze tu samou "věc" pojmenovat několika úplně odlišnými způsoby? Tato rozdílnost může být jednou z příčin zla. Nabízí se mi k tomuto napsat v pořadí již druhý příběh:

"Jednou se na ulici ocitl malý chlapeček sám, bez své opory, matky, kterou měl tak rád. Plakajíc se otáčel po lidech, zda ji v nich nenajde. Nenašel. Najednou k němu přistoupila paní, která svým vzhledem připomínala čarodějnici. Zřejmě měla i její nitro - nitro čarodějnice. Sdělila mu, že toho, koho hledá, už nikdy nenajde, protože je jeho maminka v zemi, odkud zpáteční cesta nevede. Poté odešla a jeho otec, který byl velmi šťastný, že ho po vyčerpávajícím hledání konečně nalezl, jej odvedl domů. Chlapeček byl smutný a přemýšlel nad větami té ošklivé paní. Tatínek mu vysvětlil, že se tam, kde se teď maminka nachází, má velmi dobře a že se s ní dřív, nebo později oba setkají. Údajná paní byla podle tatínka velmi zlá a závistivá, a chyběla jí láska... Chlapečkovy slzy přestaly téct. Objevil se úsměv."
Bylo správné říci chlapečkovi sice tvrdou pravdu, nebo ho nechat v iluzi, že se s ní za chvíli znovu setká? Ta samá pravda, ta samá realita, ale dvojí pochopení, dvojí reakce. Černá nebo bílá. Každá obsahuje nějaký skrytý význam. Dobře, černá je určitým způsobem lží, bílá jakousi pravdou, avšak nelze nazvat obě varianty čistou již zmíněnou pravdou, či lží - v černém kolečku bílá tečka, v bílém černá. U našeho chlapečka asi bylo správné lhát, ale v normálním životě je těchto "potřebných" lží velmi málo a lidé si ubližují lhaním záměrně. Proč tomu tak činí? Je hlavní důvod ten, který někdy nazýváme jako slabost, nebo pouze nechceme nést zodpovědnost za své činy? Asi ano. Vždyť není nic jednoduššího si vymyslet tu druhou, pro nás přijatelnější pravdu a pouze koukat, jak se vytvořila ta bílá tečka v černém poli...
Poněvadž považuji tuto tečku za nesmyslnou a bezvýznamnou, protože se její původ na černé stejně objeví, tak bych, pokud mi to prsten uvěří, chtěla otočit. Radši to však zformuluji přesněji: "Otáčím Tebou, prstene, podruhé s přáním 'jasnosti' barev!"

Přicházím domů celá zamyšlená. Proč? Míjela jsem dům, na jehož zdi byl sprejem napsán nápis: "Důvod smát se? Neexistuje!" Na jednu stranu toto lze pochopit pozitivně, ta druhá ukazuje stinnější stránku. Psal to člověk, který rád kolem sebe rozdával smích bez toho, aniž by věděl proč, nebo to, že byl nápis nastříkaný sprejem, už vypovídá o tom, že autor procházel jakousi revolucí pozitivních citů a jeho impulsy k úsměvu byly ukotveny velice hluboko?
Doufám, že první z možností je tou správnou příčinou! Jak by to asi vypadalo, kdybychom neznali smích jako tu krásnou a spontánní věc! Smích - ač nejlevnější věc, co můžeme darovat, tak nejdražší!V dnešní hektické době těžko potkáte někoho, kdo - aniž by vás znal - by vás obohatil tímto darem. Ano, vím, proč se na někoho smát, když se nikdo nesměje na mě? Asi musí každý začít sám u sebe a tím prvotním úsměvem spustit následnou lavinu.
Ne nadarmo se říká, že smích léčí. Ať už autor tohoto rčení myslel na nemoc fyzického rázu, nebo na onemocnění duše, měl určitě pravdu. Co nás vytáhne z podzimních depresí? Přítel. Jaký? Správně naladěný. Co to znamená? Usměvavý!
Své třetí otočení bych proto darovala tomu - v dnešní době zcela vzácnému - a to, již mnohokrát zmíněnému - úsměvu. Otáčím s pocitem blaženosti na rtech!

Stála jsem při vyřknutí mé tajné pohádky nohama pevně na zemi, nebo jsem létala někde vysoko v oblacích snů? Asi si nelze přát věc, která je velice rozsáhlá, a tak, pokud můj prsten funguje, tak každý začne sám u sebe. Nebylo by vše krásnější s přáteli, bez lží a s úsměvem na rtech? Určitě ano!

Otvírám dveře jiného světa. Kde mám prsten? Zmizel a s ním i má tajná přání. Bez něj vše zřejmě zůstane v baladě dnešního světa. Ach jo!