Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kniha je ten nejlepší přítel. A když je dobrá a najdete v ní něco, připomínající vás sebe samotnou, je ještě lepší. Knihy lidé četli, čtou a číst budou. Když jsme byli malí, z knih nám vyprávěli dospělí. Věřili jsme na mořské víly, čerty a kouzelnice. V tu chvíli jsme se přenesli do našeho vlastního světa a dělali si, co se nám zachtělo. Jak šel čas, naše záliby se změnily a na dětské knihy jsme zapomněli. Dívky začaly číst romány plné zamilovaných řečí, které já nemohu vystát, a chlapci vyhledávají knihy válečné a dobrodružné.

Knihy čteme, abychom našli užitečné rady, zajímavé příběhy a v tomto věku hlavně to, jací jsme. Každý máme nějaký svůj vlastní ideál o tom, jací bychom chtěli být, co bychom chtěli v budoucnu dělat a ty někdy nejvíce přehnané idealistické plány. Nemáte to snad tak? Děláte opravdu to, co vás baví? A jste šťastní? Já si osobně myslím, že to tak nemá ani polovina lidí na světě.

Lidé čtou knihy naučné, dobrodružné, romantické, historické a spousty jiných žánrů, o které se zajímají. Já v knize například vidím něco krásného a slovy nepopsatelného. Každý večer zasedám do postele a těším se, až si budu moci přečíst další slova, řádky, stránky a kapitoly, které mě provází dějem dávno odehraným, a doufám, že nikdy neopakovatelným. Často se mi v noci zdá o něčem, co právě čtu. A ten pocit, když se alespoň trochu přiblížím a vcítím se do role hlavního hrdiny a všech ostatních lidí, jímž se to stalo, je neskutečný. Už více jak rok zažívám chvilky, ve kterých se cítím tak bezmocná a neskutečně moc bych chtěla pomáhat a napovídat hrdinům co, jak a proč mají udělat. Každá přečtená kniha pro mne znamená jeden prožitý životní příběh, poznání světa a života. A protože se zajímám o judaismus, holocaust a příběhy židovských obětí, čtení je pro mě ještě poutavější a napínavější jenom proto, že to jsou skutečné, realistické příběhy. Žádné rádoby romantické a absurdní "řečičky". Avšak moji příbuzní mi říkají, že bych od knih z druhé světové války měla na chvíli odbočit a začít s něčím veselejším. Prý ještě nejsem připravena a nedospěla do věku, kdy věci budu chápat a pobírat tak, že se to stalo a slouží to k tomu, aby se lidé vyvarovali podobným věcem. Ano, přiznávám, že po dočtení knih nebo zhlédnutí filmů se necítím zrovna nejlépe a nemám chuť s nikým diskutovat.

I když jsem přečetla zatím jenom sedmnáct knih na tohle téma, myslím si, že mě to poměrně ovlivnilo. Řekla bych, že jak pozitivně, tak i negativně. Zlepšila jsem se ve čtení, obohatila svůj slovník o několik dalších přírůstků, nejsem tak necitlivá a tolik se nestresuji, protože když nejde o život, nejde o nic. Zato moje obrovská nenávist k Němcům ještě vzrostla, jsem více pesimista než optimista, při každém slově jenom trochu mi připomínající holocaust a koncentrační tábory se mi v očích vyroní slzy a nemohu přestat brečet a myslet na všechny ty nevinné lidi, co si prošli tímto peklem.

Ale ta touha po poznání a vědění je mnohem silnější než můj smutek. A proto chci nadále pokračovat v tak krásné činnosti, jako je čtení.
Je také kniha součástí vašeho života? A co pro vás znamená?