Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Co se vám vybaví, když se řekne "krev"? Člověk, mord, injekční stříkačky, krvavé horory neboli krváky, krví podlité oči, zakrvácené hroty, umírající jedinec, přejetá srnka na cestě s velkýma hnědýma očima... Nebo prostě sytě červená nejvzácnější tekutina v úhledně poskládaných ampulkách a zkumavkách či kaluž krve kanoucí z rukávu oběti na prašnou, sluncem vysušenou polní cestu opuštěnou civilizací.
Krev je všechno a nic. Dává nám život a bere si jej zpět. Dokud jí máme dostatek, nechybí nám a ani si plně neuvědomujeme její důležitost. Koluje nám v žilách den co den od narození až po smrt. Prokazuje nám tím ohromnou službu a mělo by s ní být také patřičně nakládáno. Říkám "mělo", protože ne vždy se to děje. Žádné zbytečné prolévání krve, protože jestli někoho zabiješ či poraníš, zabiješ tím něco v sobě. Ublížíš především sobě samému.
Sice se říká, že slovní rána bolí tolik jako fyzická, ale když onen člověk ještě žije, můžeme se mu teoreticky omluvit. Když omluvu nepřijme, ulehčíme to alespoň sami sobě a svému svědomí, které se nedá jen tak ošidit. Když jej doženeme k smrti, nepomůže, když si to později začneme vyčítat. On umřel a už se nevrátí. Odešel do věčných lovišť a ... my tu ještě jsme se svými výčitkami a štítkem, na kterém je napsáno: "Svým způsobem jsem pomohl k vykrvácení jednoho člověka a neměl jsem už možnost mu říct, že toho lituji a moc mě to mrzí."
Krev v nás mezitím nepocítí žádnou změnu a hledí si svého. Proudí v žilách sem a tam, jako by se nechumelilo. Snad se ani nechumelí, ale něco se stalo... NĚCO určitě. Je snad objektivní? Nebo spravedlivá? Či nadržuje viníkům? Ale ne, drží se té nejlepší možné varianty – hledí si svého a řídí se pouze jedním zákonem – pudem sebezáchovným, i když..., lépe snad říci člověka-zachovávajícím. No není to krásné? Kéž by většina z nás dovedla být takovými! Možná si ani neuvědomujeme, kolik mezi námi žije šťouralů, zvědavců, vyzvědačů a sobců, je jich ale jistě mnoho. A kdo je bez viny, ať hodí kamenem. Neexistuje člověk bez hříchů ani neřestí, protože nikdo není (díky bohu) dokonalý. Každý má svou slabinu a něčím se liší od ostatních. Počínaje otisky prstů přes své myšlení a konče třeba krví.
Na první pohled "jsme všichni stejné krve, ty i já", ale kolik katastrof v minulosti způsobilo toto mylné tvrzení!? V dobách, kdy platilo, se sice používaly ještě všelijaké podivné lékařské metody, ale operace v nehygienických podmínkách ještě více zhoršovaly stav pacienta, namísto jeho brzkého uzdravení. Pacient nejspíš brzo vykrvácí, hm, co uděláme na jeho "záchranu"?
Darujeme mu jinou krev od dárců? Výborně! Sem s ní! A taky že jo, ale ona to mohla být také "jiná" krev, která se s tou původní srazila, takže onen člověk už to měl alespoň (když už nic jiného) za sebou.
Upřímnou soustrast a nechť žije dnešní moderní medicína a léčebné prostředky na záchranu tak cenného lidského života. Tak drahého, že je jeho přesná suma nevyčíslitelná. Nebo snad...? Jak je potom možné, že dražší je šlechticů, králů, královen, prezidentů a slavných osobností než prostého lidu? Kdo určuje v "burzách", že tamtoho nebo onoho člověka ze stejného masa a kostí jako všichni na zemi cena krve stoupne či klesne? To je právě ona skrytá (či dávno objevená a prodiskutovaná) nespravedlnost světa, která je lidskému tvorovi tak blízká a známá. To je rozdíl mezi člověkem a jeho krví. Člověk se (dokonce i) rád a často trápí, zlobí, hádá, uráží a nechápe. Krev vykládá hned karty na stůl. Nepodvádí, nešidí, nepřetvařuje se. Když má něco "na srdci", tak i "na jazyku". Nedívá se na jiné skrz prsty, hledí si svého a plní dál svůj úkol, jež jí byl dán.
Pamatuj, krev tě nikdy nezradí, zrazuješ jen ty. Ji a sebe zároveň. Buď jí vděčen za to, co pro tebe dělá a měj rád sebe i druhé. Pro ty můžeš nejlépe udělat to, že k nim budeš milý a daruješ jim to nejlepší, co mohou dostat darem - tvou krev. Snad někomu tímto činem zachráníš život, snad jen pomůžeš při rutinní operaci. Určitě ale budëš užitečný a prokážeš tím svůj dobrý charakter a to, že myslíš na druhé stejně jako na sebe.
Kdyby se mi někdy něco stalo a bilancovala bych na tenkém ledě na hranici mezi životem a smrtí a život by mi zachránila něčí darovaná krev, nejspíš bych děkovala Bohu, lékařům a dárci. Cítila bych se pravděpodobně něco lidem dlužná a šla bych za čas darovat svou krev? Snad, ale jistotu nemám, v takové situaci jsem se ještě dosud neoctla. Možná bych se ale také za čas oklepala a s úšklebkem pomyslela na své bláhové sliby a prožila bezstarostně zbytek svého tak krátkého lidského života. Nebo by přišla odplata a stáří bych zdaleka tak bezstarostně neprožila a umírala bych neklidná jak pes? Pokud ne za života, tak by snad po smrti zapracovaly Boží mlýny v můj neprospěch. Vážně nevím, jak bych se zachovala.
A to je velký rozdíl mezi člověkem a jeho krví. Člověk nikdy neví. U krve se dá očekávat, jak se zachová. A co vy? Vy se 100% jistotou víte, jak byste se zachovali?