Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Labyrint. Místo plné překážek a nástrah. A i přesto se do něj každým dnem vrhají noví a noví dobrodruhové. Nikdo se jich neptal, jestli chtějí vstoupit. A přece tam jsou. Labyrint života se pro ně stal výzvou, hrou, jejíž pravidla pochopí až těsně před koncem. Ale hodnotit svou dosavadní cestu mohou již v průběhu.

+++

Stojím s klíčem od jedné z uliček bludiště. Dříve než uzavřu jednu z kapitol své dosavadní existence, sedám si před dubové dveře a přemítám o posledních čtyřech letech. Co se událo? Kam půjdu dál? Jak jsem se změnila?

Bylo mi tehdy něco přes patnáct let. Kdybyste se mne zeptali, jestli si připadám dostatečně zkušená a připravená na vstup do dospěláckého života, dostalo by se vám jistě kladné odpovědi. Připadala jsem si jako ten nejzodpovědnější člověk na planetě, jehož nikdo a nic nezaskočí. Svěřit se někomu? Neexistovalo. Sociální interakce je přeci tabu. Zato soutěživost a odhodlání se cenní nejvyšší měrou.

Musela jsem ujít dlouhou cestu, než se tento typ uvažování do jisté míry reformoval. Možná to byl přirozený mezistupeň dospívání, možná za tím stálo něco jiného. Kdo ví, jak budu za pět, deset let hodnotit své devatenáctileté já. Aktuálně jsem však spokojená.

Zůstala mi jakási vytrvalost. Pokud si něco usmyslím, nechci zklamat sebe sama, že to nedotáhnu do zdárného konce. Už kdysi dávno jsem si vymyslela jakýsi herní systém. Kdybych povinnosti vnímala jako něco abstraktního, co musím udělat, protože to někdo chce, málokdy bych dotáhla úkol do zdárného konce. Když však o úloze uvažuji jako o soutěži, v níž překonávám sama sebe a na jejímž konci stojí vítězství, jde práce hned lépe od ruky.

Než se však dostanu ve svých úvahách dále, musím vás seznámit se dvěma podstatnými událostmi v mém životě. Bez nich bych se dnes chovala a přemýšlela o sobě i světě okolo naprosto odlišně.

Abych začala chronologicky, odstartuji své vyprávění o Expedici Mars hezky od začátku. Nastupovala jsem do kvarty, když mne tato mezinárodní soutěž oslovila. Protože jsem v té době doslova vyhledávala všemožné předmětové olympiády a vědomostní klání, bylo poměrně jasné, že se musím přihlásit...

Co vám budu povídat, o vesmíru jsem věděla tisíckrát méně než vítězové světových kol astronomické olympiády, kteří se také účastnili. Nicméně EM je především o týmové spolupráci a takzvaných soft skills. Pokud si pod tímto termínem nedokážete nic asociovat, tak vězte, že ony "měkké dovednosti" zahrnují položky jako komunikační dovednosti, řešení konfliktů, tvůrčí, týmové řešení problémů, strategické myšlení, budování týmu či ochota riskovat. A jestliže některé z uvedených bodů postrádáte, nejste dostatečně týmovým hráčem a nedostanete se až do finále, v jehož závěru čeká simulovaný let k Marsu.

Donedávna jsem si říkala, že asi bude něco na tom, že jsem se i přes každoroční účast v semifinálových kolech dostala k absolutnímu závěru soutěže až letos. Teprve když jsem psala zpětnou vazbu organizátorům, došlo mi, co to "něco" bylo. Postrádala jsem určitou pokoru a ochotu být součástí týmu. Ano, úkol jsem vždy splnila na sto procent, avšak pracovala jsem na něm sama. Když už jsem měla objevit svoji úlohu v rámci skupiny, povětšinou jsem se chopila role dělníka - toho, kdo plní požadavky ostatních a sám se příliš neangažuje.

Moje dělnické období je naštěstí již zažehnáno, dnes již raději sáhnu po funkci vůdce. Paradoxně mne bytí leaderem naplňuje o mnoho více, až lituji, že jsem mu nepřišla na chuť dříve.

Druhou klíčovou záležitostí, která mě do značné míry ovlivnila, zkracuje čtveřice písmen - STAN. Pod tímto plátěným přístřeškem se skrývá organizace Special Team for Adventure in Nature, jež se věnuje outdooru a aktivnímu trávení volného času pomocí prvků zážitkové pedagogiky. Do středisek STANu jsem se dostala nejprve jako dítě na školním výletu, resp. letním táboře.

Prošla jsem si všemi pozicemi, které byly k mání - praktikant, vedoucí a letos premiérově hlavní vedoucí. Nadchla mne totiž myšlenka, na jejímž principu celá zážitková pedagogika funguje. Účastník si formou hry vyzkouší, jak reaguje v zátěžové, vypjaté, náročné, překvapivé, krizové anebo pouze neobvyklé situaci. Díky tomu lépe pozná sebe sama, odhalí svůj skrytý potenciál, najde hranice vlastních možností. A já z pozice instruktora dané aktivity zažívám podobně euforické pocity. Při každé aktivitě se dozvídám nové a nové věci o svém já.

Ale to jsem poněkud odbočila. Moje působení u STANu je především během prázdnin na letních táborech. Kromě spousty zážitků s dětmi na práci instruktora zbožňuji tým vedoucích, ve kterém pracuji. I když ve svém "školním životě" od září do června mám minimum pravých přátel, během července a srpna si to bohatě vynahrazuji. Dostávám se do kontaktu s lidmi, o nichž doopravdy mohu říci, že jsou mojí krevní skupinou. Máme stejné zájmy, smějeme se stejných vtipům, sdílíme všechny radosti i starosti, které přijdou. O tom jsem vskutku těch osm let na gymnáziu snila, ale nikdy jsem se nedočkala.

Ne nadarmo je STAN v překladu speciálním týmem pro dobrodružství v přírodě. V názvu je vystiženo vše - příroda Jeseníků a Vysočiny, dobrodružství během celonočních dobývání tvrzí a zachraňování princezen. Ale především tým, který jen tak někde nenajdu.

Nejednou už jsem narazila na tematiku Škola a já. Nebudu se jí tedy déle vyhýbat. Osmileté gymnázium, to je spousta času, bezmála polovina toho, co jsem na světě.
Přestup na mé aktuální útočiště přinesl poměrně vítané oddálení rozhodování o tom, jak se bude dál ubírat moje studium. Vždyť ještě v okamžik, kdy jsem odesílala přihlášku na VŠ, jsem si nebyla jistá, zda se doopravdy chci na dalších pět, šest desítek let stát geologem z povolání.

Moje odpověď na otázku, čím bych chtěla být, až vyrostu, se měnila zhruba každé tři roky. Než jsem nastoupila do první třídy, všem okolo jsem tvrdila, jak ze mne bude paní učitelka stejná, jako je moje maminka. Postupem času a s přibývajícími epizodami seriálu Kobra 11 jsem otočila o sto osmdesát stupňů a zatoužila být jako tatínek - policistou. Od té doby jsem však stihla vystřídat představy o sobě jako kosmonautovi, teoretickém fyzikovi, spisovateli anebo chemikovi. Poslední dva roky jsem už své budoucí povolání neměnila a od září nastupuji na Masarykovu univerzitu, obor Geologie aplikovaná a environmentální.

S tím, jak jsem dospívala, se měnil i můj žebříček hodnot. Pamatuji si, jak jsme jej na konci kvarty sestavovali. Tehdy jsem na první místo umístila studium. Následovala rodina, domácí mazlíčci, materiální dostatek...a až kdesi daleko bylo zdraví a přátelství. Kdybych řadila své priority dnes, volím zcela jiný postup. Asi nedokáži určit, co by bylo první, druhé. Rozdělila bych spíše položky na podstatné a méně důležité. Do těch hlavních bych dozajista začlenila zdraví, rodinu, přátelství, štěstí, věrnost, lásku a bytí sám sebou...

+++

Cink. Klíč od dveří labyrintu dopadl s rachotem na kamennou podlahu. Uvědomuji si, proč tu sedím. Chtěla jsem zamknout těch několik let, nechat je navždy za sebou, neohlížet se na ně. Co kdybych se ale chtěla někdy alespoň na okamžik vrátit? Promluvit si se svým mladším já. Poprosit o radu.
Nemohu jen tak odstřihnout svoji minulost a začít s čistým štítem. Zvedám se, klíč schovávám do nejhlubší kapsy. Odcházím. Dveře jsou však stále otevřené. Co kdyby?...