Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Je krásný zimní den. Ledový větřík mě příjemně studí na tvářích. Pro své dnešní útočiště jsem si vybrala lavičku - moje oblíbené místo v parku. Sedím. Odpočívám a na nic nemyslím. Můj mozek se stává otupělejším. Užívám si zimního sluníčka a přicházejícího jara. Rozhlížím se. Dívám se do tváří lidí, co jdou kolem. Některé se smějí, některé jsou temné a bez života. Z takových lidí mi je smutno, z takových, kteří se bezhlavě mračí. Ale proč? Proč jim dnes není do smíchu, když je tak nádherný den? Ti zamračení lidé v šedých oblecích a s hlavou plnou problémů, co si ještě nevšimli, že by se mohli radovat ze života a aspoň na chvíli se zastavit. Proč asi říkají, že mají plno povinností a nemají čas na nesmysly? Vždyť tohle není náplň života, anebo ano? Neumí si už vážit života. Nevidí, co je důležité.

Kariéra? Práce a bohatství? Vždyť žít se dá i bez peněz. Stačí si jen říct, jak chceme, aby náš život vypadal. Být tou šedou postavou s hlavou plnou starostí? Nemít ani čas na lidi, které máme rádi? Ne. Snad se nikdy nestanu tímto tmavým přízrakem s aktovkou v ruce.

A pořád sedím na své lavičce v parku. Slyším ptáčka, který si prozpěvuje. Najednou mě pohltila vlna tepla. Hřejivého a krásného. Najednou mám pocit, jako by vše bylo jednoduché. Jako by ptačí zpěv uzdravoval prázdné dušičky.

Odněkud se vynořil pár dvou lidí. V očích mají malá světélka. Oba se na sebe smějí, drží se za ruce. Mám z toho zvláštní pocit. Napadá mě jenom: Spadnou tihle dva také do každodenního stresu? Ztratí také kouzelný úsměv na tvářích, tak plný něhy a lásky k druhému? Nevím. Bohatství však v dnešní době někteří lidé upřednostňují. Když v rádiích slyším, jak se lidé berou jenom kvůli penězům, připadá mi, že se svět zbláznil.

Zimní sluníčko se snaží dostat přes husté stromy. Ozařuje sníh. Milióny zářivých světélek jako barevných rozsypaných korálků. Štěstíčka, na která lidé už zapomněli. Po ulici se belhá starší paní. Podívám se jí do tváře. Ona to postřehne, usměje se na mě a jde dál. Přemýšlím nad tím projevem pochopení. Napadla mě bláznivá myšlenka. Nemohl by to být anděl? Zvláštní přelud? Neobvyklý přízrak dnešní doby, co se často nevidí? Objeví se mi úsměv na tváři. Zvednu se a zamířím cestou k domovu. A změnilo se něco díky mému zamyšlení? Ne. Život jde dál. A já můžu jen doufat, že těch "šťastných andělů" se na světě najde více než dosud...