Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kdo z nás nemá nějaký problém, jenž ho tíží na srdci? Asi všichni znají ten pocit, když musí řešit zapeklité smyčky osudu. Ani já nejsem výjimkou, pokud vůbec nějaká existuje. V minulosti jsem měla více problémů nežli dnes, ale jeden stále přetrvává a snad je i mým největším uzlíkem na niti osudu, kterou mi upředly sudičky. Existuje však osud? To ví jen bůh, my se jen domníváme. Nebo snad věříme?

Mým snad i největším problémem, jenž trvá několik let, je otázka náboženství v mé rodině. Již od malého dítěte jsem vychovávaná v duchu katolické víry, jenže asi tak ve dvanácti letech se stal zlom. Začala jsem projevovat nesouhlas s některými věcmi, jež byly v křesťanství nepochopeny. Moji první otázkou byla modlitba. Proč se člověk musí učit ty spousty modliteb? Není snad lepší, aby se člověk modlil pomoci svých slov, než aby odříkal pár řádků a tím skončil, aniž by se nad těmi slovy zamyslel? Podle mne jsou slova volená od srdce tím nejlepším způsobem, jak říci své city a prosby. Či snad ne? Nevím, ale mám takový pocit, že vlastní slova mají více síly než naučené řádky, které jsou odříkané zpaměti bez jakéhokoliv zamyšlení. Přemýšlela jsem a stále přemýšlím nad touto otázkou. Dokonce se několikrát stala předmětem pár rozepří v rodině, když jsem je vyslovila na hlas.

Jednoho dne, když jsem byla v kostele, mě šokovala řeč kněze, který své farníky pobízel k podepsání petice, jenž protestovala proti legalizaci homosexuálních vztahů. Velice mne dojala to, jak se církev začala o toto angažovat. Copak za to ten člověk může, když se zamiluje do stejného pohlaví? Mě osobně nevadí tato lidská orientace. Popravdě mám kamaráda, který se otevřeně přiznává ke své orientaci na stejné pohlaví. Je to milý, upřímný a příjemný člověk. Cožpak tito lidé za to mohou, pokud se s tím už narodili? Vždyť již v antickém Řecku byly tyto vztahy normálním jevem. Jenže začínajícímu křesťanství se to nelíbilo a začalo toto odsuzovat a také trestat ty, kteří se tohoto "hříchu" dopustili a byli přistiženi. Nevím, ale domnívám se, že každý člověk má právo milovat toho, koho miluje jeho srdce.

Kdyby ale jen tyto věci trápily srdce mé. Čím více jsem se zabývala otázkou křesťanské víry a vlastním rozumem, začala jsem nalézat další věci, které mi začaly přicházet na mysl a nešlo si jich nevšimnout. Již jsem se rodičům přiznala, že katolická víra není nic pro mne, že v ni nevěřím. Ano, nelíbilo se jim to, jenže mě se také nelíbily jisté skutečnosti. Nechápala jsem, proč se dítě křtí, když samotné neví, oč se v tu chvíli jedná. Neměl by se snad každý z nás rozhodnout pro svou víru sám? Vždyť takové malé nemluvně nemůže vědět, nač se to dělá. Jaký to pak má význam? Všichni říkají, že člověk je svobodný, ale je tomu skutečně tak? Není to snad omezování jeho svobody? Vím, že existují jisté tradice, ale snad v otázce víry by se měl člověk rozhodovat sám. Možná se mnou nebude více lidi souhlasit, ale také nechci nikoho o něčem přesvědčovat. Toto jsou jen mé úvahy, které si mi honí hlavou. Popravdě já své dítě nechci nechat pokřtít, jak by si má rodina jistě přála. Chtěla bych mu otevřít bránu a učit jej o dalších náboženstvích, aby se jednoho dne samo rozhodlo. Možná se mi to pak nebude líbit, ale bude to jeho vlastní volba podle jeho srdce. Nechci jej nutit do víry, tak jako nutí rodiče mne, ale naštěstí jen do maturity.

Šťastný jest ten, který nezatěžuje srdce a duši svou kamny, nalezenými na své cestě. Ale je tato cesta možná? Každý by si ji jistě přál jít jí a nemít na ní žádných překážek. Jenže tento sen není lehce splnitelný, ba dokonce podle mne je nereálný. Uvědomme si, že překážky jsou nám v životě kladeny, abychom se jim postavili se vztyčenou hlavou a překonali je. Tím nás život učí žít. Pokud už se jednou stane, že na své cestě zakopneme, nesmíme se bát vstát a jít dál. Větším neúspěchem a také projevem naší slabosti by bylo zůstat ležet a litovat se. Nebojme se a řešme problémy, které nám život klade do cesty.