Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Mám rád zvířata." Tuto prostou větu můžeme slyšet velmi často. Co však touto větou lidé myslí? Člověk může mít rád třeba čokoládu, své auto nebo peníze. Je to stejné jako mít rád zvířata? To jsou otázky k zamyšlení nad vztahem lidí a zvířat, nad tím, jak jeden ovlivňuje druhého a jak jsou na sobě navzájem závislí.

Zvíře - co vše si lze pod tímto slovem představit! Zvíře je slon, žirafa, plejtvák obrovský, ale i mravenec, komár nebo blecha. Většina lidí však, mluví-li o zvířatech, myslí tím především savce, kteří jsou nám nejbližší. Málokdo by asi tvrdil, že má rád komáry či vosy, i když se najde mnoho nadšenců, kteří svou pozornost věnují například pavoukům a dalšímu hmyzu. Pojem "zvířata" je velmi široký.

Další dotěrnou otázkou je, co se skrývá za výrazem "mít rád"? Jedná se o nějaký citový vztah, ale na jaké úrovni? Rodiče mají rádi své děti, je to tedy vztah nazývaný i láska. Životní partneři se mají rádi, přátelé se mají rádi, to vše jsou vztahy mezilidské. Jak již však bylo řečeno, člověk má rád jídlo, pití, různé činnosti, místa, barvy, předměty, zážitky. Kam tedy zařadit kladný vztah ke zvířatům: na úroveň vtahů mezilidských či těch ostatních? Zkusme si vztahy rozdělit poněkud jinak. Na vztahy k živým bytostem a neživým předmětům. Zvířata jsou jednoznačně bytosti živé. Jistě však není v pořádku, pokud některý člověk upřednostňuje vztahy ke zvířatům před vztahy k lidem. I zvířata mezi sebou mají nejsilnější pouta a vazby v rámci svého druhu, proto by tento zákon přírody měl platit i mezi lidmi.

O vztahu člověka ke zvířatům rozhoduje nejvíce výchova a příklad z rodiny či nejbližšího okolí. Většina malých dětí má přirozený zájem o zvířata, ze kterého se může vyvinout kladný vztah ke všemu živému. Záporný přístup rodičů, jejich strachy, špatné zkušenosti, zakořeněné předsudky však tento vývoj můžou negativně ovlivnit.
Dítě ztratí svůj bezprostřední zájem, je ovlivněno obavami dospělých a ke zvířatům může pak přistupovat s nedůvěrou, strachem, v krajním případě i štítivostí či nenávistí.
Takový člověk v dospělosti těžko předá svým potomkům kladný přístup ke zvířatům, v nejlepším se snad dopracuje k lhostejnosti, kterou může předat další generaci. Dítě ale může získat svůj vlastní pohled na zvířata i od jiných, blízkých lidí, kteří mají často možnost napravit negativní působení rodičů. Příbuzní, blízcí rodinní přátelé, vedoucí kroužků i učitelé mohou dítěti ukázat zvířata jinak, než je zná dosud a probudit v něm touhu po bližším poznání.

Kvalita vztahu člověka ke zvířatům záleží také na jeho osobnosti. Člověk, zavalený svými komplexy méněcennosti, bude pravděpodobně za svým proklamovaným kladným postojem ke zvířatům skrývat svoji touhu být někomu nadřazený, pro někoho nepostradatelný. Nemůže-li toho dosáhnout mezi lidmi, mnohdy se pokusí léčit si své problémy prostřednictvím zvířat, která se nemohou tak účinně bránit. Jen člověk vyrovnaný a sám se sebou spokojený může skutečně mít rád zvířata. O své lásce ke zvířatům může člověk pouze mluvit nebo ji projevovat jen svému vlastnímu zvířeti, nejčastěji psovi či kočce, kteří patří k početné skupině domácích mazlíčků. Je mnoho lidí, kteří sami mají psa, přesto však nemají ohledy ani pochopení pro ostatní majitele psů či jiných zvířat, neboť jejich vztah je úzce zaměřen na jedno jediné zvíře. Ti by se pak neměli prohlašovat za milovníky zvířat.

Láska ke zvířatům zahrnuje i touhu zvířata poznávat, snahu rozumět jejich chování, pomoc a ochranu pro zvířata, která to potřebují. Teprve cíti-li člověk tyto potřeby, může mluvit o skutečné lásce ke zvířatům. Poznat dokonale všechny živočišné druhy v celé jejich šíři není v silách jednoho člověka, přesto nás rozmanitost říše zvířat odedávna fascinuje. Čím hlouběji člověk vzniká do tajemství života zvířat, tím více se musí obdivovat dokonalosti, kterou nachází. Jednotlivé druhy zvířat přizpůsobené přesně svému životnímu prostředí, doplňující se navzájem, vzájemně na sobě potravně závislé, v nás musí vzbuzovat úžas i jakousi pokoru před dokonalostí, ke které máme jako lidský rod ještě daleko. Hledáme v knihách, sledujeme filmy a pořady o přírodě a náš úžas je čím dál větší. Pokud se člověk začne zajímat o některé zvíře blíže, například o psy, máme možnost rozšiřovat své poznání i o sledování a seznamování se se zákonitostmi chování smečky, postavení jednotlivých zvířat, rozmanitostí povah jednotlivců a chováním psů žijících s lidskými rodinami, které považují za své smečky. Toto poznávání nás obohacuje a přináší nám mnoho podnětů k zamyšlení.

Člověk si přivlastnil prostředí kolem sebe, půdu, vodstvo, vzduch. Zatím se však nenaučil s tímto bohatstvím dobře zacházet, proto svou činností často porušuje přírodní rovnováhu, která je nezbytná pro život ostatních živočichů. Nadřazené chování lidí se jim však vrací v podobě zničeného životního prostředí, vyhynutí mnoha živočišných druhů dříve, než jsme je stačili poznat a ohrožení stovek dalších druhů zvířat. Přitom bez živočichů by byl náš svět ochuzen, naše poznání velmi zúženo a poničené životní prostředí ovlivňuje zdraví lidí. Láska ke zvířatům by tedy měla zahrnovat i starost o ochranu životního prostředí, záchranu ohrožených druhů zvířat a pomoc zvířatům sice domestikovaným, ale člověkem opuštěným. Zapojit se do ochrany přírody může každý, kdo má o tuto činnost zájem. Již jen naším vlastním šetrným chováním k přírodě můžeme toto ovlivnit. Poznání ohrožených a chráněných živočichů i rostlin nám umožňuje dbát na jejich zachování v naší přírodě. Naši pomoc potřebují i psi a kočky bez domova, za které vlastně domestikací člověk převzal odpovědnost. I když budování útulků pro opuštěná zvířata tento problém nevyřeší, alespoň může v jednotlivých případech pomoci. Útulky pro zvířata většinou mohou pracovat hlavně na základě činnosti dobrovolníků a finančních i materiálních příspěvků lidí, kterým není osud zvířat lhostejný. Zde je oblast, kde se může zapojit každý. Nutné je i budování útulků pro divoká, ale zraněná zvířata či jejich osiřelá mláďata. O potřebě ochrany přírody a pomoci zvířatům je třeba hodně mluvit, seznamovat lidi s problémy, které se v této oblasti vyskytují a tak je získávat pro dobrou věc.

Člověk, který má skutečně rád zvířata, většinou zvažuje své možnosti a podle nich pak volí zvíře, které s ním sdílí domácnost. Často je to pes, který je zvířetem smečkovým a do lidské rodiny se dokáže dobře zařadit, který je komunikativní, dokáže člověku vracet jeho lásku a péči svou láskou, oddaností a věrností. Ten, kdo si zvolí psa, přejímá na sebe však i velkou odpovědnost za kvalitu života svého zvířecího přítele. Pes je na člověka odkázán v mnoha ohledech, je třeba pečovat o jeho výživu, zdraví, výchovu. Přesto, že soužití se psem nás určitým způsobem omezuje a svazuje, stále více lidí touží sdílet svůj život se čtyřnohým kamarádem, který jim zastupuje kousek živé přírody doma. Lidé volí i jiná zvířata, kočky, křečky, plazy, ptáky, kteří s nimi pak žijí a přinášejí jim radost i starost do života.

Příroda je nesmírně úžasná ve své rozmanitosti a dokonalosti a my, lidé, jsme její součástí. Na to bychom nikdy neměli zapomínat. Měli bychom cítit sounáležitost se vším živým, nikoliv se cítit nadřazeni ostatním tvorům. Člověku byl dán rozum, schopnost myšlení, vyjadřování, proto by měl tyto schopnosti uplatňovat ve prospěch celé planety a života na ní, nebýt jen sobecky zaměřený na svůj vlastní rod. Láska ke zvířatům by měla zahrnovat i lásku k celé přírodě, úctu k tomu, co zde existuje již dávno před tím, než člověk začal do dění na planetě Zemi zasahovat ne vždy vhodnými způsoby. Zachování přírodní rovnováhy, rozmanitosti živočišných i rostlinných druhů a přírodních společenství na celé Zemi je podmínkou naší existence, i když si to často neuvědomujeme nebo nechceme přiznat. A podílet se na ochraně přírody, životního prostředí a naší vlastní existence může a měl by každý člověk na naší krásné modré planetě.