Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Marnost oběti, věc, kterou většina z nás nikdy nepozná, a přesto se o ní tolik mluví. Věc, která děsila lidi v dobách minulých, kteří těmto věcem připisovali osud, a tak byli přisvědčeni, že nemají šanci nic na tom změnit.

Podívejme se zpátky do historie, ale v podstatě i v době současné by se dali najít lidé, kteří se sami obětovali, aby pomohli ostatním, protože věřili, že to je tak správné. Jedním příkladem za všechny je Galileo Galilei. Všichni jistě znají jeho příběh o tom, jak si nenechal vzít své názory, které se ukázaly později být pravdivé, a prohlásil známou frázi: "A přece se točí!" Bojoval za pravdu a za to, v co věřil, ale na druhou stranu - stálo mu to za to? Těžko říci, myslím si, že nikdo na to nedokáže naprosto jistojistě odpovědět, ovšem on věřil, že to je jediná možnost, jak vyřešit danou situaci. Určitě by se dali najít další lidé jako Martin Luther King, vůdce černošského povstání v Americe, či Václav Havel a jeho boj proti komunistické vládě v městech českých a slovenských. Cítili tito muži marnost, když dělali tyto činy? Určitě ano. Galilei se nedokázal smířit s ignorací pravdivých faktů ze strany církve. King nedokázal pochopit diskriminaci černé části amerického obyvatelstva, Havel chtěl žít svobodný život, nikoliv řízený někým seshora.

Naprosto jinou marnost ale prožívali lidé již od pravěku, kdy se domnívali, že si boha udobří takzvanou lidskou obětí, a tak jednou za čas rituálně zabili někoho z klanu. Ano, brali to tak, že bůh se jim za to odvděčí - pustí je do nebe, zařídí jim pohodu či nic nedělání... Ti lidé tomu asi opravdu věřili, ale přeci jen, ač víte - věříte -, že na vás čeká nebe a bůh s otevřenou náručí, nehlodá v člověku naprostá marnost, když leží na popravčím stole a nad ním stojí vousatý chlap s kudlou v ruce, připravený poslat jej na onen svět? Nedokážu si představit, že by něčí víra byla natolik silná, aby ho ani nenapadlo, že to bude jinak. Možná ano. Možná se mýlím.
Něco podobného se událo 11. září 2001. O tomto datu bylo již hodně řečeno a myslím, že většina lidí nechápe, proč se sebevražední atentátníci rozhodli ukončit jak svoje, tak i životy jiných nevinných lidí kvůli 72 pannám. To je takzvaná marnost na druhou. Marnost atentátníků, kteří očividně nemyslí mozkem, nebo minimálně ne mozkem v těch správných místech, a marnost lidí, kteří to odnesou ze všech nejvíc, těch nevinných lidí, na něž doma čeká rodina, malé dítě, které už nikdy neuvidí svého rodiče. To je ta největší marnost, jíž může oběť prožít. Nic nenadělá a ve vteřině ztratí vše.

Každopádně, ať člověk, jenž se obětuje nebo je obětován, je sebevíce přesvědčen, že čin, který se chystá provést či na něm bude proveden, je správný, vždy se zatím skrývá obrovská marnost, ale vždy v jiných podobách.