Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Snad jste už také někdy někde slyšeli nebo si přečetli různá tvrzení poukazující na to, že nejlepší je žít přítomností, protože minulost je jen něco jako uzavřená kapitola, něco, k čemu nemá cenu se vracet. Já se s podobnými výroky setkala v poslední době hned několikrát a právě to mě přimělo zamyslet se nad touto problematikou.
Je nutné položit si otázku, zda je to pravda? Zda je naše minulost opravdu pouze něčím, co můžeme uzamknout do trezoru a už to nikdy nevyndat.
Pro začátek je důležité vymezit si, co minulost vlastně znamená. Pokud se budeme pohybovat pouze v obecné rovině, je možné téměř s jistotou říci, že minulost je něco, co není přítomné, ani budoucí. Je to něco, co se již událo a nezáleží na tom, zda před vteřinou, hodinou, měsícem, či tisíci let.
Pokud se však rozhodneme probádat minulost pečlivěji, velmi brzy zjistíme, že takové vymezení opravdu není zdaleka dostačující. Minulost se dá pojmout mnoha rozličnými způsoby, lze na ni hledět hned z několika různých úhlů. Minulost můžeme chápat všeobecně, pak hovoříme o historii nebo dějinách. Je to minulost týkající se svým způsobem každého z nás. Zahrnuje období od vzniku naší planety, přes zrození života, až po dnešek. Dělí se na všemožná odvětví a kategorie, které se pak navzájem prolínají. Je to naše historie, naše minulost, můžeme se o ní dozvědět z knih, historických dokumentů nebo například z úst profesora dějěpisu. Přesto přese všechno je to ale historie mas, je neosobní, neříká ani slovo o mně, ačkoliv z určitého hlediska je pro mou osobu, mé zrození a existenci tak důležitá.
Po této úvaze zde tedy musím uvést další kategorii minulosti, tedy minulost individuální. Minulost určitého jedince, který už tím, že žije, mění budoucnost na přítomnost a přítomnost na minulost. Dělá to neustále, po celý svůj život a často si tento proces ani sám neuvědomuje. Minulost s přítomností spolu jdou téměř ruku v ruce a je velmi těžké je od sebe oddělit. Přítomnost je minulostí tvořena. Abychom tento vztah pochopili, stačí se jen sám sebe zeptat: Proč dělám právě teď zrovna tohle? Odpověď nenalezneme v přítomnosti, nýbrž opět v minulosti. Teoreticky by stálo za zamyšlení i to, že než jsme danou otázku dořekli, byla už její převážná část také vtažena do hluboké propasti minulosti.
Nyní, když už jsme došli ve svém uvažování téměř do absurdna, není jistě od věci položit si opět úvodní otázky, pouze jinak formulované. Ptám se tedy znovu: "Je pravda, že přítomnost pro nás má větší důležitost než minulost? A není to spíše naopak? Není přítomnost jen pouhý téměř nepostřehnutelný okamžik přechodu mezi minulostí a budoucností? Protože to, co je TEĎ přítomností, je TEĎ už i minulostí..."