Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Určitě jste někdy viděli, jak jde kolem vás školka. Je to ta spousta dětí, kteří jdou ve dvojicích a drží se za ruky. Je to hrozně roztomilé, jak každé dítě jde s úžasem ve tváři a sleduje svět kolem sebe, i když je to jen jeho malá část. Z každého dítěte pociťuji lásku, přátelství, bezbrannost a nevinnost. Každé to dítě má kouzelný lesk v očích. A každé má nějaký ten velký sen a přání.
Když začnu přemýšlet, jak budou vypadat za deset let, přejede mi husí kůže po zádech. Jak budou asi vypadat? No jak asi? Když se dívám na dnešní mládež, kolikrát si připadám až znechucena. A jak to má vypadat za deset let? Dokážu si to trochu představit. Už to nebudou ta roztomilá stvoření, která se drží za ručičky. Už nebudou mít ten lesk v očích. A nebudou mít ty sny a ta přání. Nebudou to roztomilá stvoření, ale zrůdy, které se pohybují v lidském těle. Ale mají to za potřebí?
Před padesáti lety byla mládež úplně jiná. Ještě v patnácti letech to byly děti. Hrozně dlouho se jim lesklo v očích. Hrozně dlouho si hrály s hračkami a nikomu to nevadilo. Nechtěly dospět, chtěly být, co nejdéle dětmi, a tak se i chovali. Když si představím tu dobu, připadám si až komicky. Moji vrstevníci v těchto letech by se k dnešním nedalo přirovnat. Byly to mnohem inteligentnější osoby. Neměli internet, počítače, telefony a jinou novou vědu, neznali několik nových informací, ale přesto byli lepší. Ale proč? Je to jednoduché. Uměli se k sobě chovat na úrovni, znali přátelství a nevyhledávali drogy. Neměli potřebu se jít opít, jít si zakouřit a podobně, ale šli se bavit mezi kamarády si užít.
A vrátíme se do skutečnosti. Dnešní mládež je v katastrofickém stavu. Vím to a uvědomuji si to. Vždyť i já sem patřím. Bude mi šestnáct a jsem poznamenána dnešní dobou. V životě jsem nekouřila a ani nechci začít, ale s alkoholem už své zkušenosti mám. Asi si teď pomyslíte, že jsem divná, že celou dobu dnešní dobu kritizuji a teď prohlásím, že jsem taková taky. Jsem divná. Chovám se trochu k dnešní době, ale stejně ji odsuzuji. Odsuzuji i své jednání, ale to už se asi nezmění. Uvědomuji si, že mám chyby a ty už asi nespravím, ale nechci mít další. Když už tak zůstat na stejné linii.
Teď jsem se tak trochu vyzpovídala, ale o to nejde. Pevně doufám, že se ti malí špunti nezmění k obrazu dnešní mládeže. Doufám, že budou lepší než já, neboť oni na to mají, ale musí chtít.