Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Demokracie slušné lidi omezuje a neslušným dává možnost svobodně projevit svou neurvalost."

Když se podívám v televizi na zprávy, někdy se stačí jen rozhlédnout kolem sebe na ulici, v obchodě či kdekoliv jinde, napadá mě myšlenka, jestli je vše mezi námi lidmi, v našem chování a vůbec celkově v naší společnosti tak, jak má být - tak, jak bychom si my sami osobně představovali. Neznám názory ostatních, přestože občas na nějaké téma s touto problematikou související v rozhovoru narazíme, ale myslím, že lidé mně blízcí smýšlejí o spoustě věcí, které se tohoto týkají, podobně.

Ohlédneme-li se do dob dřívějších, asi každému z nás spadne kámen ze srdce, že žijeme nyní, v dnešní společnosti a dnešní době. Můžeme cestovat kam se nám zlíbí. Žádná omezení, žádné vybrané země, které navštívit můžeme a žádné země, které jsou pro nás zakázané. Každý z nás si může vybrat dovolenou dle svých představ a přání. Samozřejmě také dle svých finančních možností, ale to je již druhá stránka věci. Je libo Anglii? Chtěli byste poznat exotickou Indii? Rádi byste se podívali do Spojených států? Dnes nám již v těchto návštěvách nic nebrání, tak proč nepoznávat svět a jiné kultury?

Domnívám se, že mnoho mladých lidí chce v dnešní době studovat a získat vysoké vzdělání, které je dnes poměrně dost důležité a nezbytné pro další život a uplatnění v něm. Ani to nemůžeme považovat za problém. Vybereme si školu, podáme přihlášku a pak se dostavíme k přijímacím zkouškám, či ústnímu pohovoru. Na tom neshledávám nic složitého! Ale když zapátráme v paměti a vybavíme si, jak nám mnoho lidí vyprávělo a jak vzpomínalo, ani tato banální věc nebyla tak jednoduchá.

Co nám dnes říká svoboda slova? Každý může nahlas tvrdit a vyvolávat, co se mu zlíbí. Ani v této oblasti v naší společnosti nenalézám žádná omezení. Až na citlivou otázku rasismu, ke které se mnoho lidí raději nevyjadřuje. Přestože slova či věty, jež někdo vypustí z úst, nemusí myslet špatně a jako útok, některé národnostní menšiny si výrok přeberou, jak chtějí, obrátí ho a úplně převrátí na ruby. A hned je tu rasistický útok proti menšině. Někdy mi to přijde až absurdní a k smíchu. Nebo spíše k pláči? Vlastně ani nevím... Většinou nechápu, co na větě, výroku, díle nalézají jako útok proti nim. Ale napadá mě jedna otázka, možná ji lze také považovat jako obhajobu těch, kteří byli obviněni z rasismu. Kdyby se některé menšiny chovaly dle našich společenských pravidel, měli bychom důvod proti nim útočit?

Další výhodu dnešní doby si uvědomuji, když vejdu do obchodu a tam vidím nejrůznější druhy zboží - cokoliv mě napadne, to si mohu koupit. Stačí, když si vzpomenu, jak mi maminka a babička vyprávěly o nedostatku některého ovoce, hygienických potřeb - základního sortimentu dnešních obchodů. Přesto tomu tak ještě před pár lety nebylo. Na co si tedy stěžovat?

Uváděla jsem zatím příklady převážně z dob komunismu, jak jistě všichni poznali. Psala jsem také pouze o kladech, které nám naše dnešní společnost přinesla. Opravdu tomu tak ale je? Opravdu nenalezneme nic horšího než ve zmíněné dřívější době? Co například zaměstnání? I z vlastních zkušeností vím, že najít vhodnou práci není dnes vůbec snadné. Jak tomu bylo před třiceti lety? Z vyprávění vím, že se nejednalo o takový problém. Ovšem nyní? Úřady práce praskají ve švech a nezaměstnaní lidé jen chodí od obchodu k jinému, od továrny k další firmě, ale většinou zbytečně. Vše se mění, znáte-li osobu výše postavenou v některém z podniků. Neodsuzuji ty, kteří místo neznámého člověka zaměstnají člena rodiny nebo svého přítele. Chápu je, asi bychom se všichni zachovali stejně. Štěstí a spokojenost našich blízkých je pro nás důležité, navíc dotyčného dobře známe, víme, co od něho očekávat a můžeme mu důvěřovat. Ovšem mnoho úspěšných, kteří mají povolání, o němž snili, a vysoký plat, si myslí, jak je to vše jednoduché. Již nejednou jsem se setkala s názory, že přeci není problém si zaměstnání sehnat, lidé jsou přeci jen líní, baví je být doma, nic nedělat, přijímat peníze za nic, nechtějí vykonávat pro ně podřadné práce. Vím ovšem, že tato tvrzení pocházejí od lidí, jež se s touto problematikou osobně nesetkali, a že nezaměstnanost představuje v naší společnosti problém obrovský.

Nedávno jsem se dívala na zprávy v televizi. A opět mě udivilo, jak nízké tresty dostávají v naší republice odsouzení. Nevěřila jsem svým uším, tak jako se mi to stává několikrát do týdne. Podívejme se hlouběji do historie! Například středověk. Ano, vybrala jsem extrém, avšak... Zde byl vrah bez milosti popraven. Vzpomínám si na článek, který jsme ve škole četli. Autor nesouhlasil s trestem smrti. Vlastně má svým způsobem pravdu a my nemáme právo sahat jiným lidem na život. Tak to udělal vrah, kterého soudíme. A my bychom se měli zachovat stejně? Dělat něco, za co jiné odsuzujeme? To je nesmysl! Ovšem zpřísnění trestů by vše vyřešilo. S trochou nadsázky můžeme říct, že hladový bezdomovec za ukradení rohlíků v obchodě dostane podobnou sazbu trestu jako opilý řidič, který srazí na přechodu maminku s dítětem. Myslím, že naše zákony v sobě skrývají nespočet kliček, ve kterých se právníci dokonale orientují a najdou i tu nejmenší skulinku, aby mohli odsouzeného alespoň částečně zbavit trestu. Odsouzený odchází do vězení na neuvěřitelně krátkou dobu. A co se nestane? Za dobré chování propouštějí pachatele z věznice o několik měsíců, ne-li let, dříve! Není to absurdní? Tohle je spravedlnost? Nemyslím si, že ten, který jednou ublíží, to po pár dnech či měsících strávených ve věznici neudělá znovu. Souhlasím s názory, že nemáme tu pravomoc někoho odsoudit k trestu smrti. Nemůžeme ukončit jen tak něčí život. Navíc i v minulosti či v jiných zemích, kde tento způsob potrestání stále existuje, došlo k několika justičním omylům. Z vězení někoho pustit můžeme, přestože nikdy nenapravíme, co způsobíme tím, že musí strávit nějakou dobu nespravedlivě ve věznici; avšak dotyčný stále žije. Musí kolikrát začít na svobodě opět od začátku, což není jednoduché, ale může se setkat opět se svými blízkými, být svobodný a žít dál (nebo bohužel od začátku) svůj život. Co ale dělat, pokud někoho popravíme a později zjišťujeme, že byl nevinný? Určitě se všichni shodneme na tom, že dlouhé, až nekonečné výčitky svědomí musí být pro pachatele několikanásobně horší, než chvíle strachu před odsouzením k smrti. A poté vysvobození...

Naše společnost má mnoho kladů i záporů, tak jako všechno kolem nás. Nic není ani černé, ani bílé. Zamyslela jsem se nad pouhou hrstkou výhod a problémů života v naší společnosti. Ale všichni víme, že bychom jich mohli napočítat mnohem, mnohem více. Existují určité mezery v našem soužití, v pravidlech a zákonech naší země, avšak domnívám se, že pokud se nám tato negativa nelíbí a nesouhlasíme s nimi, dá se nalézt velice jednoduché řešení - žijme tak, jak by ideálně měla naše společnost vypadat. Nezneužívejme mezer v zákonech, nepřemýšlejme nad tím, co vše můžeme obrátit proti ostatním většinou jen proto, abychom se zviditelnili a měli z věci užitek.

Ano, takováto společnost by byla asi ideální. Jenže najednou si uvědomuji, že ideál máme každý jiný, každý ho shledáváme v něčem jiném. Možná, že i chovat se podle toho, jak my si společnost představujeme, by se nám mohlo vymstít. Asi opravdu nic nemůže být jen bílé, nebo černé...