Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ale je lež opravdu tak špatná? Měli bychom ji brát jako něco nečistého a špatného? Většina lidí vám odpoví, že lež taková je. Ovšem naprostá většina z nich, i přestože si to myslí, už někdy - a to ne jednou - lhala. Vždyť člověk je pořád jenom člověkem a pokud se mu naskytne příležitost jak si něco usnadnit, určitě pro to rád udělá téměř cokoliv. A lhát je jedním z těch nejneškodnějších a nejsnadnějších prostředků jak toho dosáhnout. Myslím si, že to vůbec není špatné. Navíc v určitých případech lhaní můžeme kromě sebe pomoci i někomu dalšímu, a to je hodně.
Svět, kde si všichni říkají jenom pravdu, by byl naprostá katastrofa. Představte si, že vám přítelkyně vašeho nejlepšího kamaráda řekne, že se s ním chce příští týden rozejít, protože si našla někoho jiného. Máte dvě možnosti: Buď mu to řeknete a on bude nešťastný už teď, což mu nijak nepomůže, nebo můžete mlčet a počkat, až to přítelkyně udělá sama, a on si alespoň užije ten poslední týden v nevědomosti. Ale zde pozor! Tady totiž vězí kámen úrazu. Může se stát, že se za měsíc zase dají dohromady a ona mu řekne, jak jste přesně věděl, co se stane. Myslíte si snad, že vám přítel poděkuje a uvěří, že jste to s ním myslel dobře, když jste mu lhal? Naopak. Lidem nevadí lež všeobecně, vadí jim, když zjistí, že někdo lhal jim. Znamená to totiž, že byli ošizeni a nepřišli na to. A co je horší, než když z vás někdo udělá blbce? Na druhé straně lhát někomu je naprosto osvobozující, protože pokud neprokoukne vaši lež, znamená to, že jste ho přelstili a máte nad ním určitou psychickou převahu. Řada lidí lže jen proto, aby si zvedli sebevědomí nebo ze sebe udělali něco lepšího, než čím doopravdy jsou. Anebo prostě proto, že nechtějí říct pravdu. Lež je absolutně snadná, jednoduchá a příjemná, stejně jako cesta do pekla. Je opravdu čeho se v pekle bát? Třeba to tam není tak špatné, a určitě je tam teplo. Ale je tu ještě další důležitý faktor, a tím je svědomí. To je prosím velice zvláštní věc, kdy nám něco uvnitř říká, že jsme provedli špatnou věc. Ovšem není to náhodou jenom zničující obava z prozrazení našeho činu? Nechybí za větičkou "Bože, co jsem to provedl?", kterou si pokládá člověk, jehož hryže svědomí, ještě dovětek "Co když se to provalí?" Tato první část svědomí je v podstatě strach. Do druhé fáze se člověk dostane, pokud se na jeho lež opravdu přijde a on se s tím musí vypořádat. Nejspíš cítí vinu za své činy. Ale cítí vinu za to, že lhal a ublížil tak někomu jinému, nebo snad protože lhal špatně a dostal se tím do problémů? Trápí ho mysl někoho jiného, nebo to že ublížil sobě? Myslím, že odpověď je jednoduchá. Každý se přece zajímá hlavně a především o sebe a o svůj prospěch. A viní sám sebe z toho, že udělal chybu.
Závěrem je podle mě důležité říci, že jsou jisté výjimky, které upřednostňují blaho druhých před tím svým, a možná že z toho mají i dobrý pocit; takových je ale čím dál méně a domnívám se, že jednou vymizí úplně. V dnešním světě prostě není pro soucit a příliš mnoho sebeobětování místo. Lež byla stvořena k tomu, aby si člověk usnadnil život, stejně jako třeba počítač. Ne každý ho umí používat, ale kdo ano, má se lépe...