Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nedá se určit, proč člověk žije. Proč přemýšlí a láme si hlavu nad tím, jaký je smysl života.
Nemůže nikdy dosáhnout všeobecně uspokojivé odpovědi, jediné čeho muže v osvícení čehosím dosáhnout, je duševní uspokojení sama sebe. Nebo nekonečné bloudění v kruhu nevědomosti. Jako jedno vysvětlení existence člověka a tudíž i něčeho, co se může dát nazvat smyslem života, nám poskytují náboženství. Podle mě se k náboženství uchýlí někdo, kdo je k němu od malička veden a sám nemá dostatek inteligence, aby pochopil přinejmenším nejasné počátky vzniku jakéhokoli náboženství. Nikdo neví, kde se vzal jakýkoli bůh, ať už křesťanský, budhistický, nebo třeba Alláh. Další sorta věřících lidí jsou lidé, kteří, ač hledali smysl života, po nějaké době je to unavilo a uspokojilo je vysvětlení života některým z náboženství. Ovšem skutečný "hledač" se nemůže s náboženstvím spokojit, protože neposkytuje odpověď na všechno a odpovědi typu "Bůh ví proč nedal lidem moc pochopit smysl života." nebo "Vše má nějaký důvod, o kterém si bůh myslel, že ho nemáme znát." jsou pro mne jen úskočné výmluvy těch lidí, které náboženství natolik zmátlo, že nejsou schopni vidět realitu. Nepopírám existenci ničeho, od malých zelených mužíčků, po boha, ale některé věci jsou jen v naší fantazii. Vždy bude nad lidstvem a vším živím viset velký otazník. Je opravdu možné, aby země vznikla náhodným shlukem částic a atomů, já tomu věřím, ale opět je zde otázka, kde se ty částice a atomy vzaly? A vůbec jsme my živí? Co z nás dělá živé? To že dýcháme, to že rosteme? Skutečně se to vše děje? Nejsme jen produkty něčeho jiného? Nějaké jiné kultury, civilizace. Jsme úžasní, jsme na vrcholu blaha, dokážeme rozložit atom. Dokážeme i rozluštit nejzákladnější genetické informace! A jsme to my, kdo to odhaluje? Nebo nám jen někdo dovolí, abychom si mysleli, že se přibližujeme odhalení onoho smyslu života? Jak můžeme odhalit smysl života, když zabíjíme? Zabíjíme nejen sebe navzájem, ale hlavně zabíjíme přírodu, naše okolí. Co se stane, když zničíme přírodu? A to mě přivádí k tomu, jak možná vzniklo náboženství - teď mluvím o křesťanství, o kterém toho vím ze všech náboženství nejvíc. Co když bible není od boha, ale od někoho, kdo obýval zemi před námi a podařilo se mu vyhubit sama sebe? Vždyť bible předepisuje to, abychom si vážili života. Není to jistě jen život lidský, ale život všechen, takový jaký si představujeme. Ano, co když se vážně opakují věci, které se staly? Každý známe tak zvaná déja vu. Co když je to upozornění? Vždy, když mám déja vu, mám takový pocit, že dělám něco špatně! Co když je to forma komunikace? Je vědecky prokázáno, že ono déja vu je opožděná reakce mozku na podněty. Dále je prokázáno, že využíváme jen zlomek mozkové kapacity. Co se asi ukrývá v té zbylé "nevyužívané části?" Nemá to, že nedokážeme využívat celý mozek, nějaký účel? Co když se našemu předchůdci, kterého jsem výše zmiňoval, podařilo nějakým způsobem zablokovat tu část mozku, aby nedošlo opět k sebedestrukci? Ne třeba celého lidstva, ale jednotlivce. Několikrát jsem se dostal do stavu, kdy se mi v hlavě bez jakékoli příčiny objevovali myšlenky typu, že svůj život vedu špatně a stále nevím, proč jsem si začal říkat, že má budoucnost se mi nelíbí; nevím jak to, jen sem měl velice intenzivní pocit!
Můžeme dále tvrdit, že smyslem života je láska! Láska, pro někoho je to jen prázdné slovo, pro jiného ta nejdůležitější věc na světě. Do života každého z nás se nijakým způsobem promítla. Ať už rodičovská, milenecká, ke zvířeti, ke knize, nebo k čemukoli jinému.
Já si pod slovem láska představím dva lidi, kteří k sobě mají tak blízko, že by se mezi ně nevešel ani list papíru. Nemyslím blízko svými názory, zájmy, ale blízko srdcem a citem. Když se při každém vzájemném dotyku rozechvějí a pohltí je pocit beznaděje, protože nechtějí, aby ten úžasný okamžik nikdy skončil, přitom vědí, že nic není navždy!
Láska je jen prostředek k tomu, aby se lidé cítili šťastní, protože každý z nás potřebuje štěstí. To štěstí, které nás vede tou správnou životní cestou a nenechá nás sejít ze stezky, která je již dávno dopředu naplánována. Naplánoval ji zřejmě osud. Osud to je asi jediná věc, na kterou věřím. Věřím, že přesně v tuto chvíli není jiná možnost než zrovna psát tyto slova. Jistě mohu teď dělat spoustu jiných věcí, třeba koukat na televizi nebo sedět na záchodě, ale proč to nedělám? Protože to, že teď píšu, je určeno nějakým důvodem. Takže vlastně nevěřím na osud, ale na důvody. Důvody z nás dělají to, co jsme! Proč je někdo spisovatel, někdo učitel a jiný nájemný vrah? Protože ten má důvody pro to, že je vrah a ten jiný zas pro to, že je učitel. A myslím, že v tom je ten směr, kterým se má ubírat ono hledání smyslu života!

POZNÁMKA:

Vše jsou to jen mé subjektivní myšlenky a názory! Jen jsem měl náladu přemýšlet a psal sem to, k čemu mě to přemýšlení bezprostředně dovedlo. V textu jsou jistě skoky a asi bude pro většinu lidí nesrozumitelný. I když text není dlouhý, psal jsem ho déle než hodinu, protože jsem se nad každou otázkou trošku pozastavil. Zkuste to prosím taky.