Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

V čem je pro nás zapomínání nebezpečné? Na co by se zapomínat nemělo? Můžeme si ale položit i opačnou otázku: PROČ bychom měli na něco vzpomínat?
V dějinách lidstva je jistě nemálo letopočtů, událostí a jmen, které by lidem neměly z paměti vymizet. To, co je zapsáno v povědomí každého člověka a o čem stále slyší kolem sebe, je jedno jediné slovíčko - boj. Celý vývoj naší planety poznamenal boj. Už v dobách, kdy člověk ještě neexistoval, probíhaly všude boje - o teritorium, o potravu, o holý život. S nástupem člověka se z těchto bojů staly války o území, střety mezi politiky, náboženské konflikty.
Nejznámějším a nejtragičtějším bojem byla 2. světová válka, která zasáhla do životů miliard lidí. Kdo zapříčinil tuto válku, tento šílený boj, který stál tolik životů? Byla to bída? Nouze? Nedostatek životního prostoru, surovin, či jídla a vody? Ne. Byl to pouze fanatický výmysl jednoho muže. Nesmyslná nenávist, kterou tento muž nakazil své okolí. Od těchto lidí se pak tato smrtící nákaza rozšiřovala dále, až dosáhla nedozírné velikosti a způsobila smrt tolika mužům, ženám i dětem. A co se stane, když uvidíme fotku těchto mrtvých lidí? Co nám v tu chvíli proběhne hlavou? Napadne nás, že už by se to nemělo nikdy opakovat. Ale proč nás to napadne? Protože jsme pochopili, co se tehdy odehrálo, jak to ovlivnilo životy všech lidí, nebo jsme se dokázali vcítit do rodin vojáků, když jim řekli, že jejich bratři, otcové a synové zahynuli a nechceme, aby se to opakovalo? Nebo protože jsme dostali jen strach o sebe? To záleží asi na každém z nás.
Může ale jeden jediný člověk zasáhnout tak tragicky do života tolika lidí? Může zapříčinit opravdu tolik neštěstí? Odpověď je jednoduchá: ano, může. Pokud lidé budou spoléhat na to, že je někdo povede, vyšlape jim cestičku nebo bude rozhodovat za ně, když nebudou spoléhat na vlastní úsudek a vlastní svědomí, pak je to velice pravděpodobné. Lidé totiž, bohužel, velmi rádi udělají vše, aby měli život jednodušší, a pokud to znamená nechat za sebe rozhodovat jiné, bez odporu to udělají. A to je právě ta chyba. Lidé si až pozdě uvědomili, co podporují, co doopravdy stojí za pracovními tábory, kde lidé mizeli jedna dvě. Pokud bychom se z tohoto nepoučili a zapomněli na to, mohla by se historie s velkou pravděpodobností opakovat. I dnes můžeme přece od jistých skupin slyšet, že koncentrační tábory nebyly tak špatné, že rasa musela být očištěna. Naštěstí pro nás už většinou nikdo takovýmto skupinám nenaslouchá a neztotožňuje se s nimi. Ano, existují i takoví, kteří to podporují, ale dá se říct, že je dnešní společnost drží v patřičných mezích.
Můžeme ale správně a objektivně posoudit to, co se odehrálo v našich dějinách? Co bylo správné a co naopak špatné? Nemůžeme to posoudit, poněvadž jsme to nezažili. Víme jen to, co jsme se dozvěděli od učitelů, z televize, z vyprávění a z knih, ale vlastní zážitek je přece jen něco jiného. Ze všech stran slyšíme jiný názor, daný svědomím člověka. Jako příklad můžeme uvést třeba komunismus. Jedněmi milovaný, druhými nenáviděný systém. Byl ale opravdu tak zlý? Nemusel být. Sám o sobě mohl být dobrý, s dobrou myšlenkou, ale záleží na tom, kdo tento systém řídí. Kdo a hlavně jak. Pokud se dobrý systém dostane pod nesprávné vedení, může to znamenat teror a diktaturu. Když to srovnám s dobou, ve které žijeme, je vidět, že jsme si z toho nějaké poučení vzali. Ale vzali si ho ti správní lidé? Ti, na kterých leží osud našeho státu a nás všech? Teď je ještě brzy na to, abychom to mohli posoudit. Vše nám ukáže až čas.
A abych zodpověděla svou prvotní otázku, proč bychom měli na něco vzpomínat, řeknu jen toto: Dějiny lidstva jsou sice plné konfliktů a utrpení, ale přece jen je to naše historie, která je neoddělitelnou součástí nás všech.
Neměli bychom zapomínat na minulost, spoléhat na přítomnost a nepřemýšlet o tom, co nám přinese budoucnost.