Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nejdříve si řekněme, cože to ty malé poměry jsou. Tato na dnešní poměry stará a otřepaná fráze zní pro můj vkus tak neohebně, postrádá šmrnc a zní jaksi dutě. Člověku to až nahání představu, že tento problém vyšuměl do vzduchu a vyřešil se prostě tím, že se na něj zapomnělo.
Co se však dneska skrývá pod malými poměry? Je to závist, schválnost, pomluvy, výsměch, nepochopení, neuznávání, výsměch a podobné jevy jako zkostnatělost atd.,které se skrývají v práci, ve školách, na ulici, v médiích a možná i mezi těmito řádky.
Pozastavme se, je zde vidět, že zde jsou hojně zastoupené společenské neduhy, které sice nekřičí na každém rohu, jako spíš sem tam vykukují za rohem či se mihnou okolo. Ale někdy do vás přímo vrazí a dokáží i pěkně zabolet.
Lidé jdou dál, stále se buduje civilizace, demokracie, kapitalismus, někde nadšeně i komunismus, každý dbá na svoji kariéru a úspěch. Někdo více, někdo méně. Nicméně sousedky si stále budou dokola špitat o jiných sousedkách a sousedech. Stále se bude závidět, stále se bude pomlouvat a stále se bude nechápavě vyčítat. Tyto malé poměry vidíme asi právě tak, jak jen si je dokážeme připustit. Jsou všude. Snad existovaly společnosti, kde nebyly, ale buď tyto komunity neexistovaly vůbec, anebo se malými poměry infikovaly také a úspěšně se přidaly k zbylému světu, který je právě tak velký, jako jsou v něm poměry malé.
Člověk si snad řekne, kde že se poděly ty ideály mírné a blažené společnosti. Kde jsou? Vždyť jsou vytesány na podstavcích soch velikánů. Vždyť se o nich učí ve školách. Vždyť tolik myslitelů zametalo před vlastním prahem a prazích ostatním, až se dozametali do jakési imaginární auly slávy vědění lidstva. A bylo jich tolik! Právě proto, bylo jich tolik, něco dokázali, ale že by se to spnilo do puntíku, to se říct nedá. A tak přišli jiní, mladší, chápavější, originálnější, kteří věděli, co je právě špatně a co je třeba změnit. 5000 let psané historie lidské prokázalo, že lidé jsou pořád lidmi a jen tak se nezmění. Nikdy opravdová rovnost a bratrství nenastala. Ono to tak ani jinak nejde. Pořád musí být někdo kdo jde v čele a provádí ostatní těmi hrbolatými stezkami světa. A pořád bude někdo stát za ním, kdo se bude chtít dostat na jeho místo, a proto ten první se bude snažit být ostražitý a lepší, aby vydržel co nejdéle. Ovšem i pořád budou ti třetí, kteří budou stát bokem a budou plivat nadávky a pomluvy. Pokud by všichni byli až příliš ohleduplní a až moc se starali o ostatní, náhle by zjistili, že je ovládli jiní, kteří rozhodně nejsou tak ohleduplní a přátelští někdy už vůbec ne.
Především, každý z nás by se měl starat o to, co je mu nejbližší, ať o rodinu, kariéru, koníčky či o "zprávy ze společnosti". Poslouchat okolí může být hezké, ale vést neustálé "žabomyší" války o nesmyslech nikomu nic tak užitečného nepřinese.
Já tedy můžu říct: "Nestarejte se o společnost, ty utopistické ideje nikam nepovedou." A mnozí by řekli, že jsem nespolečenský sobec, který nemá smysl pro společné dílo a pro obrodu společnosti. Já také můžu říci: "Bojujte za lidi, protože až vy tady nebudete, lidé na vaše jméno nezapomenou a budou dále rozvíjet Váš odkaz!" A mnozí by ještě řekli: "Ty taky jo? Ty teda nevíš kde je tvoje místo, stejně tě vír světa strhne a zbude po tobě jen socha zastrčená ve skříni v depozitáři." Obě tyto skupiny budou mít pravdu a s oběma bych i já souhlasil. Takže, kde je ta cesta?
Existuje přece jenom něco jako místo pro všechny lidi, pro všechny ty slušné, příjemné, upřímné a galantní? Snad možná že ráj, ale odtamtud se ještě nikdo nikdy nevrátil, takže to asi zůstane jako věčné téma spekulací. A vůbec existuje něco tam nahoře za obláčky, za modrými dálkami? Jestli ano, nebo ne. Každý, než se o tom na vlastní kůži přesvědčíme, máme ještě svůj vymezený čas zde, tady na světě. A máme vždy dost času, abychom tady něco po nás zanechali. Stopu, na kterou by se mohlo vzpomínat, proto zanechme malých poměrů a čile do toho! "NENÍ VELKÝCH ANI MALÝCH POMĚRŮ, JEN VELKÝCH A MALÝCH LIDÍ!" (Karel Čapek)